Neoplývají pracovitostí tihleti Dare, parta kolem klávesisty a zpěváka Darrena Whartona. Chlápka, který v první polovině osmdesátých let zažil poslední část grandiózního tažení slavných Thin Lizzy, když přispěl na desku „Thunder And Lightning“. Po konci Thin Lizzy a následném skonu Phila Lynotta přišel čas právě na Dare. Ti vlastně od roku 1988, od dob debutu „Out Of The Silence“, fungují dodnes a jsou docela sympatickým a zajímavým spolkem. Ten celou svou kariéru umně balancuje na pomezí hard rocku, AOR a zasněné britské kytarovky, i když sem tam se Dare sem tam povede úkrok stranou, jako na žhavé glammetalové desce „Blood From Stone“.
Co se týče faktografie, je jejich novinka „Sacred Ground“ v pořadí sedmou deskou ve skoro třicetileté diskografii a na svět přichází sedm let od posledního alba „Arc Of The Dawn“. Přestože mezi oběma deskami leží už řádka let, nezdá se, že by se Dare chtěli někam výrazově posouvat. Ano, na místě nepřešlapují, protože oproti „Arc Of The Dawn“ přidali na „Sacred Ground“ trochu na razanci a akustické kytary zase vystřídaly ty zkreslené, ovšem návrat někam k „Blood From Stone“ se nekoná a Dare dnes pořád ještě vycházejí z toho, co předvedli kdysi na svém debutu.
Stále je největší důraz kladen na melodie. Ty sice místy trochu drhnou jako v úvodní „Home“ nebo v dýchavičné „Strenght“, ale jinak lze považovat desku za kolekci těch vydařenějších. První poslech půvab ještě úplně neodhalí a skvělé okamžiky začnou vystupovat na povrch až posléze. Teprve pak posluchač docení takové věci, jako je baladická „Every Time We Say Goodbye“, kde hnidopichovi možná neunikne drobný odkaz na někdejší hit kapely „Real Love“, ale to už je jen detail.
Celkově je album silnější ve své druhé polovině, kdy je rozmanitější a proto vedle sebe může stát „All Our Brass Was Gold“, která jakoby svou nablýskaností a melodickými postupy odkazovala na americkou rockovou scénu druhé poloviny osmdesátých let a „You Carried Me“ či „Like The First Time“, jenž nepopřou vlivy country a western music a proto se zdá, že čerpají inspiraci u takových part, jako jsou The Quireboys. Právě zde dostává odlišný rozměr i Whartonův hlas, který je stále trochu zastřený, ale pořád má v sobě trochu toho lynottovského charisma a i když se nejedná o žádného výškového rekordmana, působí Whartonův projev sympaticky lidsky.
„Sacred Ground“ se dá považovat za dobrou práci, za podtržení pravé podstaty Dare. Je faktem, že tahle kapela nikdy nezklamala a nestane se tak ani při poslechu novinky, na což může mít vliv i návrat slovutného kytaristy Vinyho Burnse. Dokonce by se dalo říct, že po trochu odtažitější „Arc Of The Dawn“ a zbytečné „Calm Before The Storm 2“ (což nebylo nic jiného než znovu přehrané album z roku 1997) je to návrat k formě těch lepších Dare.
|
