Pokud sami sebe označíte jako progresivně extrémní kapelu, zatímco jiní si vás spojují s melodickým black metalem (přičemž v tomto případě se rčení „na každém šprochu pravdy trochu“ spolehlivě potvrzuje), dá se předpokládat, že (decentně řečeno) nepůjde o muziku, držící se až tak úplně standardních pravidel. Novinkové album izraelských Winterhorde „Maestro“, se kterým tato parta utnula šestileté studiové ticho, je přesně taková. Teatrální, výpravné, velmi, velmi rozmanité.
Album, na kterém do sebe přirozeně klouže black metal (který by se díky ubzučeně řezajícím kytarám, masakrózně tepajícím bicím a uskřípaně jedovatému vokálu dal brát jako jakýsi základní kořen, ke kterému se sbíhají ostatní větve tohoto košatého hudebního stromu, ale nutno zdůraznit, že ani zdaleka se nejedná o trvale dominantní prvek), progresivní metal (některé postupy Winterhorde jsou velmi neotřelé a originální, jejich spojování zdánlivě neslučitelného většinou spolehlivě klapne, vývoj jednotlivých skladeb je až na výjimky jednoduše nepředvídatelný, střídání nálad a atmosférických odstínů je prakticky nekonečné, sedmero muzikantů má dostatek prostoru k tomu, aby předvedli své umění, takž se neustále něco děje a ani na okamžik nemáte pocit, že je z důvodu udržení dějové linie příběhu cokoliv uměle nastavováno), death metal (jistě, bez občasného chropotu se to neobejde, ale v tom pelmelu hlasů – co nezvládnou dva vlastní zpěváci, to doplní tři zpívající hosté a BigBoss coby vypravěč – jde o naprostou přirozenost), symfoničnost (pochopitelně, výpravnost příběhu si o tuto položku říká), syrový heavy metal (ve svém vyprávění umí být Winterhorde jednoduše přímočaří) i něco málo etnických příchutí. Podstatné je i to, že kovovému základu velmi přirozeně dodávají atmosféru i nemetalové nástroje jako housle, akustické kytary, saxofon či těremin. Možná to zní trochu jako kočkopejskový dortík, ale hledejte za opusem „Maestro“ muzikálově pestré drama, nikoliv nekonzistentní sloučeninu s lacinými efekty.
Vyjma dvou instrumentálek (úvodní, prakticky nepodstatná „That Night In Prague“ a křehká „A Dying Swan“, koketující s klasickou hudbou) je titulní song „Maestro“ prakticky jedinou skladbou, která si udrží konzistentní náladu a funguje tak (i přes výraznou emotivnost) jako jakási oáza klidu v jinak silně rozbouřeném albu. To při celkové délce o pět minut přesahující hodinu není zrovna selankou při vstřebávání, ale přehršel zajímavých nápadů i jejich provedení, sahající od křehoučkých motivů, přes teatrálně efektní nadýchanost a majestátnost až k agresivně hrubým metalovým výpadům zajistí, že nudit se u toho rozhodně nebudete.
Avantgardní album, které spolehlivě osloví především ty, kteří si libují v neobvyklých postupech, dobře vygradovaných tajemných příbězích, náladových kolotočích a až extrémně barevných nahrávkách, nevyžadují jednoznačné a jasně dané melodické linie a struktury, nepotřebují k životu snadno vstřebatelné melodie, ale přitom si dokáží takové pasáže dostatečně vychutnat. Typický představitel kategorie buď – anebo, za mě hodně silné doporučení.
|
