Před sedmi lety se nad švýcarskými Inishmore zavřela voda. Po dvanácti letech na scéně a třech nezávisle vydaných albech kapela ukončila svojí činnost. Jenže hudební nicnedělání zjevně nešlo klávesákovi Pascalu Gysimu, kytaristovi Fabianu Niggemeierovi a basákovi Danielu Novoselovi pod nos a tak po dvou letech zahálení se dali zase dohromady s aktualizovanou sestavou. Ta přinesla zásadní změnu v tom, že k mikrofonu se postavila žena. Andrea Schmid sice za další dva roky Inishmore opustila, ale zjevně se kapele model se zpěvačkou osvědčil, takže krátce po odchodu Andrey tuto nahradila Michele Parata, se kterou se Inishmore dopracovali ke svému čtvrtému albu s názvem „The Lemming Project“.
Které, v podstatě jako žádné z předchozích alb Inishmore, nevystoupá na piedestal současného hudebního (ani power metalového) světového dění, přesto by bylo škoda jej minout bez povšimnutí. „The Lemming Project“ je chutnou kolekcí učebnicově přístupných melodických písní v (převážně) rozvážně svižném tempu s příjemně přibroušeným power metalovým ostřím. Michele Parata sice není žádná nespoutaná dračice, její projev ale dokonale pasuje k té šťavnaté rozvážnosti, sólová kytara dokáže vykouzlit řadu chytlavých momentů, rytmika pak plní roli stabilní jistoty. Podstatné je, že melodie jsou nekomplikované, snadno vstřebatelné, refrény zpravidla dobře vygradované i zpěvně chytlavé a určitou předvídatelnost písní dokáží Inishmore sem tam narušit překvapivým zvratem.
Z tohoto pohledu jako vrchol celé kolekce vychází nápaditá „Finally A Love Song“, kombinace (alespoň na chvíli s elvenkingovským šmakem) folkových vlivů, zdůrazněných rozvernými houslemi, s power metalovou energií, svérázně ústící do těžko pobratelné cajdákovosti v refrénu a znovu akčně ožívající v instrumentální pasáži či slokách. Jako dokonalého reprezentanta aktuální formy Inishmore stojí za to vyzdvihnout přímočaře a výbušně živočišnou „Better Off Dead“ s kousavým riffem, sytě kvaltující rytmikou, energickým zpěvem Michele i žhavým kytarovým sólem, které svědčí poměrně krátká délka, díky níž Inishmore vystřelí to podstatné a není čas na rozmělňování nekomplikovaného motivu, či zejména díky klávesám hravě skočnou „Eternal Wanderer“, zhutnělou agresivnějším mužským vokálem a stavící na jakési nepřeplácané civilnosti klasického power metalu. Zabodovat Inishmore dovedou i s atmosférickou baladou (s nezbytnými klišovitým nádechem i příjemným nabobtnáním) „Where Lonely Shadows Walk“, jejíž opětovné zařazení v akustické podobě na závěr alba je však trochu prvoplánovité. Prubířským kamenem alba se pak stává titulní téměř třináctiminutovka. Nejdřív (chvíli příjemně houpavý, chvíli agresivně vyhrocený) duet, mohutnící výpravná nálada, gradující ve zvyšujících se otáčkách skladby, ve které se perou zajímavé motivy s těmi slabšími, tlak průběžně narůstá a klesá, dramatičnost a chytlavost naráží na stereotypní instrumentální pasáže. Jednoduše řečeno – sílu jednotlivých povedených motivů se díky přehnané délce podařilo bohužel rozmělnit natolik, že tenhle útok na epičnost je pro Inishmore přece jen (byť jen o pár skousnutí) trochu velké sousto.
Příznivci melodického metalu s dámou (to, že Michele není žádná nevýrazná kuňkalka závěrečnému rezultátu hodně pomáhá) u mikrofonu nejspíš s potěšením ocení návrat Inishmore na scénu. Žádná hudební revoluce, ale solidní práce, která si pozornost zaslouží.
|
