Dvacet sedm let. To je časový údaj, který od sebe dělí debutové eponymní album německých heavíků Creature s jeho letošním následovníkem „Ride To Bullet“ (údaj, tvrdící, že v roce 2003 vyšlo album „Way To Paradise“ je poněkud zavádějící, jedná se totiž o reedici první desky pod jiným názvem). Jenže čas je v tomto případě zcela nepodstatný údaj. Creature totiž na novince znějí, jako by do studia zalezli krátce po dokončení koncertní šňůry k prvotině. Staromilsky, zvukově ne úplně ideálně a hlavně, ne zrovna dvakrát atraktivně.
To i přes to, že změny v sestavě slibují nepříliš často využívané zbraně. K trojici muzikantů, kteří v kapele působili už v minulém století (Carsten Runge přesedlal z bicích na basu) se přidal nejen novic na bicí Thomas Knuth, ale hlavně dvě zpěvačky, Daniela Dela Vecchia a Susanne Fedor. Jenže pokud čekáte nějaký souboj dvou dámských hrdélek, je tu první zklamání. Holky jsou spíš jen k ruce kytaristovi Marco Clausenovi, který obstará na desce většinu sólových partů. A je tu zklamání číslo dvě, Marcovy hlasivky totiž postrádají výraznější charisma, jeho zpěv je víc než obyčejný a strašně snadno zaměnitelný. Tuhle jeho pozici mu neulehčují však ani samotné kompozice. Třeba by ani tak zásadně nevadila jejich leckdy víc než jednoduchá přímočarost a nenáročná melodičnost, kdyby do nich Creature dokázali častěji nacpat víc energie a drajvu. A tak to nejpodstatnější, na co lze vsadit prakticky po necelou hodinku, kterou Creature nabízí, je hodně šikovná sólová kytara.
Přitom to vůbec nezačíná špatně. Po vcelku atmosférickém intru přitažlivě řízne kytara, šlapavá rytmika má v sobě svižnost a drajv (což je to, co Creature postupně bohužel opouští) a jednoduchá melodika a staromilskost znějí hodně přitažlivě. Nic složitého nebo objevného, ale má to bezprostředně animální živočišnost. Podobně je na tom i následující titulní skladba se stadiónově vyřvatelným motivem, která má energie na rozdávání a je dokonalým příkladem toho, že v jednoduchosti (pokud jí okořeníte dostatečným zápalem a švihem, Creature v tomto případě doplní i atmosférickou kulisu) je síla. Jenže pak Creature začnou uvadat, začne jim těžknout zadek a je z toho tu víc, tu méně utahaná nepříliš nápaditá rutina. Škoda protivného skandování v „Don´t Believe In Rumors“, kde se šikovné melodické sklouznutí tluče s davovým halekáním i afektovaně zápasícím Markem a poslední nadechnutí vysoko nad hladinou přijde díky nekomplikované přímočarosti v dynamické „I Can’t Break Out“, celkem funguje (jen ten neohrabaný zpěv drhne) i vzpomínka na první album „L.O.V.E.“.
Doba zjevně přeje návratům a Creature jsou jakýmsi šedivým produktem této vlny. Možná kdyby svojí jízdu na střele zkrátili tak na polovinu a vsadili jen na léty nezvlhlé náboje, měli by šanci dostřelit mnohem dál, než jen na své nejbližší okolí, případně naprosté fanatiky žánru. Pár světlých (ve dvou úvodních případech hodně světlých) momentů a jinak kvalitativně poměrně nevyrovnané retro.
|
