Hned tři věci vás můžou v souvislosti se čtvrtým albem kanadských power-folkáčů (no dnes už daleko víc power) Scythia prásknout přes smysly. Obal, image kapely a úvodní skladba „Eternal Oath“. Každá z těchto položek je natolik svérázná a definující, že ve svém součtu postačují k tomu, abyste si o téhle kapele udělali poměrně přesný obrázek. Obal alba těžce kýčovitý, image roztomile klišovitá a úvodní skladba, ve které se skvělým způsobem prolíná divoká energičnost s agresivním ostřím, lehkonohá melodičnost, nadýchaná zpěvnost (představte si párty, kde se na pódiu točí Rhapsody, Ensiferum, Elvenking, Skiltron…) velmi chytlavá. To všenaznačuje, že Scythia sází na velmi přístupný a šťavnatě chytlavý mix power a folk metalu. A kdyby u toho neztratili švih a nehráli zbytečně na jistotu, asi bych byl z jejich „Věčné přísahy“ docela u vytržení.
Koncepční příběh „Eternal Oath“ lze rozdělit na pomyslné třetiny. V té úvodní na to Scythia vlítnou jak parta zdivočelých čertů, v jednoduchých melodických motivech to jiskří díky explozivní energii, kterou je jejich muzika nabitá, ohromně funkční jsou přechody z čistého zpěvu do vyhroceně nakřáplého řevu, Scythia si dokáží šikovně pohrávat s akční pompézností a nebojí se doslova se vyblbnout v instrumentální poťouchlosti, tak jako v „Laugh Of The Tsar“, funkční je i sázka na průhledná klišé, vrcholící v power metalovce „Barbarian“ s roztomilým sloganem „I´m A Warrior“ i klávesově archaickým vzpomínáním. Díky tomu, že Scythia do těchto momentů dokáží nacpat strhující živelnost a nasazení, mají jejich písně potřebný švih.
Jak moc je tahle vlastnost pro Scythiu důležitá, ukáže následující trojice skladeb. I když lehká agresivita z instrumentální pasáže v „Soldier´s Lament“ vykukuje, folkové pohupování, vláčnější tempo, měkkost akustické kytary, atmosférický ocásek i sborový nápěv bez toho předchozího tlaku zní obyčejně, stejně tak dvoudílná „Loremaster“, v jejíž druhé části společně s ženským zpěvem Scythia propašuje na album něco výpravnosti.
Možná je to způsobeno i tím, že se jedná o nejdelší skladby na desce, čímž se ještě víc odhaluje ten fakt, že Scythia patří mezi kapely, kterým svědčí styl rychlého bum-bum prásk daleko víc, než poetické vyprávění.
Konec dobrý, všechno dobré. Ve finále se podaří kapele znovu obživnout. Nejprve v „Sacrifice“ tyhle dvě hemisféry propojí (přičemž ta agresivnější má navrch) a následně v titulní smršti, dokonale navazující na šťavnatou melodičnost s příjemně řezavou hravostí i instrumentální hravost, vše vygraduje. Závěrečný rezultát tak může být stejně optimistický, jako hudba Scythie (možná trochu kontrast s tím neradostným výjevem na obálce alba) – není potřeba být kdovíjak objevný, když máte jiné zbraně, které dovedete spolehlivě využít. A to se Scythii daří.
|
