Mohlo by se zdát, že spolky, které stály při zrodu thrash metalu, mají při vydávání nových desek snadnější pozici. V určitém ohledu tomu tak samozřejmě je, na druhou stranu je pro velká jména situace o něco složitější, nežli tomu bylo před desítkami let. Současná scéna je plná nových uskupení, jejichž bez nadsázky vynikající alba znamenají vysoko nastavenou laťku kvality, která není snadno překonatelná ani pro zásadní legendy žánru. Thrasher už prostě nemusí paběrkovat (viz náš seriál), a tak nestačí provozovat pouhé řemeslo (novinka Slayer), ale pro upoutání významnější pozornosti je nutné držet autorské tempo a dech. O to větší úctu pak zasluhují ti, jimž se něco takového povede. Přesně jako německým „staříkům“ ze sebranky Sodom.
Jejich jubilejní patnáctá řadovka je totiž dost dobrá. Muzikanti mají energie, jako by teprve rozjížděli svoji hudební kariéru a na rovinu říkám, že pokud by album „Decision Day“ vyšlo někdy ve druhé polovině osmdesátých let, je z něj dnes klasika. Skladby jsou nabroušené jako samurajský meč, při (patřičně hlasitém) poslechu se v nich zrcadlí prapůvodní žánrová esence. Kdepak nějaké klávesy nebo podobná nástrojová aviváž, s tím na frontmana Toma Angelrippera vůbec nechoďte. Tady se jede podle přísné old-schoolové šablony, což ovšem neznamená, že vám při spuštění alba pomalu začne rezivět přehrávací aparát. Pánové svoji tradiční riffovou tonáž obalují nápaditostí, u které většinu času nehrozí jakékoli nudopudné příznaky. Navíc si dokázali pohlídat kvalitní ozvučení a už jen díky tomu poskočili v širé konkurenci o několik kytarových délek kupředu. Ostudu nedělá ani přebal od Joa Petagna (vrchní malíř Motörheadu), jenž předznamenává průšvih hrozící od politických zabedněnců.
Hned úvodní nástřel „In Retribution“ rozsápe případné pochyby o tvůrčí vyčerpanosti muzikantů jako hladové hyeny právě nalezenou mršinu. Půl minutový nájezd a pak už pravověrný thrashový čardáš s variabilní dynamikou, v čele s tempovými zvraty, zlověstně plynoucími vsuvkami, pikantním sólem a samozřejmě blackově chroptícím Tomem. A jestli pořád nějaký chytrák zůstává na vážkách, následný song „Rolling Thunder“ jej v souladu s názvem smete z povrchu zemského. Při nástupu bicí artilerie se zhmotní (pomyslná) učebnicová definice pojmu „metalové valy“, které vyčistí z posluchačovy hlavy všechny myšlenkové kraviny, aby zůstal čistý prostor pro klidné přijímání thrashové nirvány. Proto je trochu škoda, že rozlet obou položek zlehka přibrzdí méně atraktivní refrény (podobně je na tom i jinak slušný kus "Caligula"). To ale není případ další skladby, tentokrát titulní, jež šlape jako armáda z Mordoru, v základu jejího chorusu pak sólující kytary podtrhují osudovou lyrickou naléhavost.
V podobně svůdném módu se odehraje celé následující dění, ze kterého je nutné vypíchnout parádu „Who Is God?“, strhující zářez „Belligerence“ s totálně náserovým refrénem, nebo punkově voprásklou jednohubku „Blood Lions“. Po ní by, upřímně řečeno, mohla celá nahrávky skončit, neboť poslední dvě čísla „Sacred Warpath“ a „vymítačský“ opus „Refuse To Die“ už patří do tuctovější produkce Sodomu, navíc prodlužují celkovou stopáž na lehce přemrštěných padesát minut. I tak jde ale o mimořádné album, které se automaticky řadí na přední příčky sodomácké diskografie, stejně jako do horní poloviny zástupu povedených letošních nahrávek. Tam mimochodem spadá i novinka dalších bardů z „velké německé trojky“, Destruction. Nyní je na tahu Kreator.
|
