K tradicím brněnského Kernu patří skutečnost, že žádné album jejich diskografie se příliš nepodobá těm ostatním. Když se nyní, patnáct let od vydání posledního studiového alba „Síla zvyku“ kapela vrací s novou nahrávkou, už samotný fakt, že v jejích řadách poprvé chybí léty prověřené typické poznávací znamení, totiž hlas Jaroslava Alberta Kronka (nemluvě o tom, že na „Hrnu to k tobě“ hraje Kern v kompletně jiné sestavě, než na „Síle zvyku“) , nahrává tomu, že i novinka splní toto kritérium. Splnila, ale kupodivu Kronkova absence není tím nejzásadnějším důvodem.
O tom, že nikdo není nenahraditelný a že aktuální křikloun Michal Konečný (byť se samozřejmě nejedná o žádný hlasový klon původního pěvce) může zatřást s názorem, že Kern bez Kronka prostě není Kern, svědčí historický návrat, do kterého se Kern v rámci alba „Hrnu to k tobě“ pustili. Zejména pak zařazení moderněji pojaté a hodně podařené verze skladby „Hlas“, která zazněla již před víc jak čtvrt stoletím na debutovém albu, a ve které se Michal projevuje jako štika ve vodě (a to až takovým způsobem, že oživuje minulost natolik, že pravidelně při skončení této písně jsem zcela přirozeně očekával kýchnutí zcela v duchu prvního alba). A o tom, jak chytlavá byla tvorba kapely ještě před vydáním debutu a jak vyzrále rafinovaným nadhledem se vyznačuje současná forma Kernu pak skvěle vypovídá reinkarnace skladby „Nejlepší ženský“s výborným melodickým skluzem.
Nejen historií však je Kern živ, což dokazují především (po příjemně atmosférickém „Intru“) výborná titulní „Hrnu to k tobě“. Velice chytlavý riff, přitažlivě melodický výkrut, výborná gradace, sympaticky zabarvený Michalův hlas způsobí, že se dá tolerovat i rýmování typu „hejsek – pejsek“ a působivě atmosférická „Hladíš mě do krve“, se silně narůstajícím napětím, excelentním textem a nádechem Brichtovské poetiky i melodiky. Co v podání Kernu nezklame nikdy, jsou balady. Aktuáně v nich Kern vsadil na hodně civilní a písničkářský výraz, „Moje prohry“ staví na houpavé melancholii a pohlcujícím vokálním vyhrocení, finální „Na doživotí“ pak v sobě má jiskřičku optimismu a povzbuzení.
Slabší chvíle přijdou v momentě, kdy Kern vsadí na uřvaně nekomplikovaný a přitom poměrně těžkopádný bigbít, který v případě „Demolition Man“ ještě navíc klopýtá o světácky humpolácký text, halekačka „Bang!“ asi musí fungovat pod pódiem, ale tady ta jednoduchost koketuje s primitivismem (byť hláška „blbej jako vlkodlak“ se mi asi usadí ve slovníku). Nicméně vše je podané natolik s nadhledem, že není problém Kernu tohle album uvěřit a brát jej naprosto vážně jako celek.
V čem se tedy „Hrnu to k tobě“ tentokrát liší od ostatních alb? Kern je dospělejší než v osmdesátkách, byť jeho melodika není tehdejší době kdovíjak vzdálená. Kern má dospělácky rockový výraz, který na rozdíl od posledních alb navazuje na dávnou tvorbu naprosto přirozeně. A hlavně, vše je podáno s nadhledem (a tradičně čistě přehledným zvukem), ze kterého cítíte, že Kern dělal tuhle desku s vědomím, že nemá potřebu a důvod komukoliv cokoliv dokazovat. A díky tomu je nejuvěřitelnější a o krok napřed v pomyslném souboji aktuálních počinů kapel, které hýbaly v minulém století tuzemskou scénou.
|
