Stará dobrá parta Stuck Mojo je zpět! Cesta k sedmé řadovce přitom nebyla vůbec snadná, z kapely se po teprve dva roky starém reunionu odporoučel jak zpěvák Bonz, tak basák Corey Lowery. Hlavní autor kapely a zároveň jediný původní člen, kytarista Rich Ward, se ale nevzdal a v březnu letošního roku ohlásil přípravy desky „Here Come The Infidels“, s novým zpěvákem Robbym J. a baskytaristou Lenem Sonnierem. Trojici muzikantů pak doplňuje na bicmenském štokrleti druhý nejstarší člen kapely, Frank Fontsere. Anabáze ke vzniku novinky byla tedy trnitá, na jejím obsahu to ale znát ani v nejmenším není.
Naopak, kapela působí jako politá živou vodou. Zároveň do mysli asociačně vrací původní devadesátkovou atmosféru, kdy se „sčuchnul“ Anthrax s Public Enemy a na vrcholu slávy byly spolky Rage Against The Machine nebo Dog Eat Dog. Stuck Mojo vždy zásadně koketovali s rap metalem, k němuž přisypávali mohutné groovy prvky, špetku thrash metalu, hardcoru, a také bluesově zaoblené kytary (sami pánové tuto subžánrovou kategorii označují jako "southern hard rock"). Směsici všeho vyřčeného nám do ksichtu vrhne hned úvodní titulka, která se s ničím nemaže a přináší to nejlepší ze současné formy kapely, včetně pikantních rapových frází nebo pro-koncertně skandujících sborů. Další dvojice písní se rozvlní v nakažlivém groovy rytmu, po nich už přijde na řadu vrcholný štych díla „The Business Of Hate“, s náserovým tempem, další várkou sugestivního rapu a také kapelou často užitých variabilních vokálních linek (v tomto songu to chvíli vypadá na hostování samotného Billyho Milana).
Tím však zábava nekončí, další perlou je následující střela „Verbal Combat“ s melodicky příjemně vyklidněným sólem, potažmo kus „Destroyer“, což je zčásti čistokrevný komerční hip-hop, zčásti sepulturovskými kytarami vyostřený flák. Poté se ovšem autorský rukopis začne otáčet v drobném schématu, kdy se položky číslo sedm až devět sice pohodově poslouchají, nicméně již nedokáží nakopnout něčím nečekaným a výjimečným. Do lichotivé pozice se však kapela ještě vrátí, a to ve dvojici závěrečných písní „Tamborine“ (s osvěžující melody linkou) a „Blasphemy“ s jednak rockovým odérem, jednak s další porcí adrenalinové rytmiky. Ke kladům je nutné přičíst výborný sound, který nutí točit ovladač volume hodně nahoru a tím si plně vychutnat každý ze zúčastněný nástrojů, stejně jako technicky vybroušený a značně chytlavý zpěv Robbyho J. Album „Here Come The Infidels“ ve výsledku přináší osvěžující a zábavný obsah, který byl měl vrátit atlantskou úderku zpět do popředí zájmu.
|
