HIGHLORD - Hic Sunt Leones
Italové Highlord kdysi platili za velmi slušný spolek. K jejich vrcholům patří album „When The Aurora Falls…“, které přineslo vydatnou porci neoklasického power metalu. Jenže od té doby uplynulo plných šestnáct let, přičemž nelze s klidným svědomím říct, že by se kapela časem posouvala k zářným výšinám. Naopak, v jejich vývoji je znatelná autorská stagnace, ne-li zakrnění. Aktuální album „Hic Sunt Leones“ pak dokonce zní víceméně odpudivě, a to hlavně kvůli diletantskému ozvučení, v němž je zpěvák nabírán jakoby z vedlejší místnosti a tradiční metalové nástroje, jako třeba bicí nebo elektrické kytary, jsou zde neškodné jako dětské šampáňo. Ještě méně pochopitelné je ale hudební směřování autorů, kteří se zásadně odklánějí od powermetalové šablony a z nějakého důvodu inklinují k osmdesátkovému heavy metalu, částečně i hard rocku. Jejich původní zaměření připomene maximálně poslední skladba „Full Circle“, ve které se najednou protáčejí schopné melodické kličky. Umístění písně však není náhodné a mohl to být úplně v pohodě bonus, jelikož zbytek položek si s power metalem v zásadě vůbec nezadá, co hůř, nedočkáme se téměř žádné chytlavosti, ničeho, co by stálo za významnější zmínku. Situaci určitě nezachrání občasné growlingové vokály, naopak, jejich použití ještě umocňuje zmatečnost hudebního obsahu. Je to velká škoda, už kvůli zpěvu Andrey Marchisii, jehož hlasové zabarvení má pro mé uši velmi atraktivní charakter. Highlord jsou zkrátka ve své současné formě těžce podprůměrní a s kvalitou původní tvorby už nemají společného vůbec nic.
3/10
YouTube ukázka - One World At A Time
WINTERSTORM - Cube Of Infinity
Němečtí bojovníci se po celou dosavadní kariéru svědomitě drží dvouletých intervalů, jež dělí vydání jejich studiových alb. To debutové s názvem "A Coming Storm“ vzniklo v roce 2010 a letos přicházejí se čtvrtou řadovkou „Cube Of Infinity“. Jenže je to stále stejná písnička, o nějakém vývoji nebo nejlepší desce historie nemůže být řeč (i když se nám to pánové snaží v typické marketingové hantýrce namluvit). Na novince opět najdeme slušné momenty, ale také vyloženě tuctové skladby, které se protáčí ve značně narezlém autorském kolovrátku a nezaujmou téměř ničím. A těch je tentokrát většina. Na heavy-power-folkové dění sice navnadí správně vygradované intro „Infectious“, jež se přelije do povedeného otvíráku „Pacts Of Blood And Might“, který nabídne atraktivní stavbu, působivé popěvky nebo dravou hradbu riffů, jež upomene maďarské borce Wisdom. Ani v následujícím dění alba nebude nouze o zábavu, kterou zastanou chytlavá sóla, vyhrávky a melodie, jejichž účinek ještě podporuje výtečný sound, stejně tak se ale dočkáme několika nezáživných refrénů a vokálních linek. Zpěvák Alex vůbec zbytečně tlačí na hlasovou pilu, umírněnější poloha mu sluší o dost víc (viz např. podmanivá polobalada "Break The Ice" z desky "Kings Will Fall"). Výsledkem je deska, která je samozřejmostí pro krajní fanoušky Němců, přičemž ani ostatní se jí nemusí obávat, lépe ale bude, když nebudou do poslechu vkládat přehnané naděje.
6,5/10
YouTube ukázka - Cube Of Infinity
NEOGENESIS - Desde Las Cenizas
A tak nakonec nad dvojicí poměrně známých a zajetých spolků vítězí nová chilská kapela Neogenesis. Její debut „Desde Las Cenizas“ (ano, zpěv probíhá ve španělštině) disponuje dostatečně kvalitní náplní, která svůj úspěch zásadním způsobem staví na precizní zvukové produkci. Díky ní si je možné patřičně užít všechna melodická zákoutí, stejně jako technicky náročné instrumentální výkony. Chilané totiž hodně nakukují do progresivní metalové odnože, kterou zkoumají formou tradičních riffových odseků (viz např. videoklipem opatřená kompozice „Aferrado A Todo“). Ty tvoří kontrastní protipól k powermetalové, nejednou i speedové náplni, jakkoli se v tomto tempu odehrají pouze úseky některých písní („Cy“, „Oscura Soledad“), výjimkou je závěrečný opus, který působí spíše jako cover finských Stratovarius, zvláštně navíc působí fakt, že zmíněný song je titulní, takže by měl ve svých tónech symbolizovat celou nahrávku a ne stát mimo její ústřední dění. To je totiž daleko variabilnější, krom uvedených škatulí se dočkáme i symfonických ozdob, pianových preludií, thrashových valů nebo příjemné neoklasické instrumentálky „Arrecife“, která pikantním klenutím sólových partů připomíná nizozemského virtuosa Dushana Petrossiho (Magic Kingdom, Iron Mask). K vrcholům alba můžeme počítat dvojici úvodních skladeb „Cy“ a „Volviendo A Nacer“, ale také skvostné symfonické "Intro“ nebo náladu povznášející momenty, jako je "tanečně" nápaditá mezihra v "Oscura Soledad" či elektronikou osvěžený úvod "Tolerancie". K lehkým slabinám naopak patří víceméně průměrný zpěv Daniela Sandovala (za něj půl bodu dolů), celkově je ale vhodné debut Chilanů chválit a těšit se na jejich další desky.
7,5/10
YouTube ukázka - Aferrado A Todo
|
