„Takže to neberu nijak vážně…, je to jen jedna z forem úniku…“ Pokud při putování po internetových zákoutích narazíte na zmínku o projektu Mistress Of 999 a napadne vás ochutnat letošní album „Another Day In Hell…Again“, dřív než se do toho pustíte, doporučuji si důkladně přečíst informace, které o svém náhledu na celou věc zveřejnil Thomas Vain, solitér, který za projektem stojí. Ony totiž mnohé vysvětlují, odhalují a předznamenávají.
„Another Day In Hell…Again“ obsahuje devět skladeb, přičemž čtyři z nich zazněly (nikoliv v identické podobě) už před dvěma lety na tehdejším promu. Skladby zaznamenané na tomto starším nosiči vycházejí z aktuálního srovnání o něco příznivěji, může za to však fakt, že tři z nich jsou zařazeny hned na úvod desky, na kterém se ještě plně neprojeví zásadní problém nahrávky. Totiž vnitřní Thomasův rozpor, kdy na jedné straně stojí zajímavé nápady, na straně druhé je těžce sráží jejich samotné provedení (u každého jiného bych napsal v podstatě diletantské, nicméně právě vysvětlení přístupu a důvodů k tomuto přístupu může být svým způsobem ospravedlňující). Deska je pak jakousi zcela neopracovanou hroudou hlíny, ve které by se mohl ukrývat poměrně blyštivý šperk. Jenže když vezmete barvy, kterými se zde maluje, finální výsledek je dost nevýrazný: bicí – těžce černobílé, zpěv – totálně šedošedý, občas s nažloutlým či načervenalým pramínkem, kytara – docela pestrá a výrazná paleta, nápady – zapojíte-li fantazii, kouká z toho hodně slušný potenciál, uchopíte-li je v zaznamenané formě, dřív nebo později dojedete na beznadějný stereotyp. Který je však dán právě tou nešťastnou (nicméně, jak již řečeno, odpovídající podmínkám a filozofii vzniku) formou, protože Thomas je dost dobrý kytarista, silně statický bubeník a víc rytmický vypravěč než zpěvák, ještě navíc s nepříliš charismatickým hlasem.
Stěžejními položkami alba jsou oba díly „See You In March“. Jejich naléhavost, v prvním případě čerpající mimo jiné ze zřetelné Metallikovské inspirace, ve druhém případě korespondující s neohebně syrovým vokálem, těží ze zřetelného vývoje a podařených změn i poměrně hutné atmosféry, která v tomto případě dokáže přetlačit tu především vokální nevýraznost. Jak uvolněně Thomas Vain zachází s melodiemi, je patrné v lehoučce houpavé „Lullaby“. Zbytek alba je jednoduše řečeno o fantazii. Baví-li vás hra na to představování si toho, jak by ta která věc mohla znít, kdyby jí dostal do rukou jednak šikovný zpěvák, jednak akčnější bubeník a v neposlední řadě i producent (a když tu hru začnete naplno hrát, hned se bude nahrávka i mnohem snáz škatulkovat, nejspíš by z toho mohl vylézt příjemně melodický thrash metal s melancholickým podtextem), který by dokázal zvýraznit dynamiku a nabít celkem ospalé představení (zřejmě) dobrých nápadů, „Another Day In Hell…Again“ pro vás může představovat zábavu na pěkných pár dlouhých večerů. Za sebe říkám jednoznačně škoda, že Thomas Vain a jeho Mistess Of 999 zůstávají stát možná ani ne v polovině cesty.
|
