Mladá sexy hard/glam rocková kapela z Frýdku-Místku, zakládající si na typicky hard-rockových riffech sedmdesátých a osmdesátých let s příměsí moderního rocku a heavy metalu. Tak zní autodefinice kapely Bad Joker`s Cream. Posouzení, zda je tato čtveřice sexy, přenechám ženské části redakce, co se samotné hudby týká, tak ta definice je pochopitelně přesná. A nutno zdůraznit i to, že debutovému albu „Behind The Mask“, se kterým Bad Joker`s Cream přichází, není vlastně s ohledem na aktuální dění na glamové scéně co zásadního vytknout. Výrazné šlapavé riffy, přiměřeně ostrá kytara, chytlavé, zapamatovatelné melodie s leckdy skandovatelnými motivy, hudební uvolněnost. Jen ve srovnání s těmi kapelami, které před desetiletími vytvářely glamový předobraz, jsou Bad Joker`s Cream (ale holt tímto stigmatem je poznamenána řada současných glamových kapel) hodní a čistí, zbaveni páskovité oprásklosti, pouliční špíny i provokativní kousavé jedovatosti.
Díky tomu jako nejvydařenější položky nabídnutého menu vychází písně, kde tahle uvolněná (a leckdy až písničkářská) poloha je naprosto přirozená a kdy případné tlačení na pilu a hrocení čehokoliv by bylo celkem kontraproduktivní. Dokonalým reprezentantem je jednak „autobiografická“ optimistická rockovka „All You Are The Best“, s lehoučkým melodickým motivem i příjemně okázalou ležérností, u které asi musí příznivci kapely na koncertech zdivočet, výborně šlape i titulní houpavá „Behind The Mask“ s účelně teatrálním vokálem, povedeně neotesanými sbory a šikovným kytarovým sólem. Škoda, že v pomalejší „Truth In The Cliché“ nedokáže zpěvák Stacee Roxx vymačkat víc emocí a snad i trochu přehrávat, příjemný cajdáček i nasládlý text tomu nahrává. Ten případný potenciál (alespoň mezi stěnami v obýváku, na koncertě to může být daleko funkčnější), zašlápnutý příliš hodným a opatrným výrazem pak kouká především z úvodních dvou vlažně obyčejných písní (následující pohodová „Love Symetry“, která startuje velmi silný blok, vrcholící ve výše zmíněných písních, je dalším potvrzením teorie o síle uvolněnosti a hravosti) a ze závěrečné „Just One Day“. Z pohledu tuzemce je příjemná nezbytná a přitom velmi přístupná angličtina, potěší i čitelný a vyrovnaný zvuk.
Technicky vzato, všechno je v cajku, optimistická, líbivá, zpěvná i halekací muzika, která s tělem může zacukat (a leckdy i zacuká). Deska, ze které jde dobrá nálada, pohoda a která naštěstí nestaví na hudebních laciných pózách. Jen ty chlupy, které se obvykle naježí při něčem výjimečném, se ne a ne pohnout, kousanců od provokativních momentů taky moc nenajdete. Ale z pohledu toho, že se jedná o debut, mají kluci na čem stavět. Ostatně, vždyť třeba ani Motláči (i když mezi těmito dvěma světy je přece jen rozdíl) s první deskou svět úplně nezbořili, ne?
|
