Největší osobnost powermetalové scény vydává sólové album. Jeho název zní „XXX – Three Decades In Metal“, což je titul lehce zavádějící, neboť Kai Hansen své kariérní krůčky započal dlouho před třiceti lety a ani debutové album jeho první kapely, legendárních Helloween, do tohoto časového rozmezí přesně nepasuje („Walls Of Jericho“ = 1985). Nicméně úzkostlivé statistické údaje vem čert, první Hansenova sólovka vznikla především pro radost, jednak autora, jednak jeho přátel, které si k nahrávání pozval.
Lehkost a pohoda je opravdu znatelná a dýchá z každého tónu desatera nových skladeb. Po jejich vyslechnutí se ale na mysl vkrádá zásadní otázka, úzce související s názvem díla. Tohle by přece nemělo být album, ve kterém autor projektuje vizi, jež se nedá vtěsnat do domovských kapel (Gamma Ray, Unisonic), tohle má být rekapitulační souhrn hudebního putování. Dalo by se tedy právem očekávat, že na desce zaslechneme několik zářivých výbuchů čirého power metalu, tedy žánru, v němž se Hansen pohybuje drtivou část svoji kariéry. Ale kdepak, nahrávka „XXX – Three Decades In Metal“ je z podstatné části heavy metal až za hrob, jenž působí, jakoby autor vzdával hold smečkám jako Judas Priest či Accept, místo aby se věnoval sám sobě. Riffy jsou z velké části obligátní a typických melody chuťovek, pro něž k Hansenovi vzhlíží většina posluchačů, zde až tolik není.
Což ani v nejmenším neznamená, že songy nemají sílu, naopak, výše zmíněné nadšení a několik vokalistů automaticky vyhání jakékoli diletantství. Chybí však něco navíc. Urputné riffy úvodní položky „Born Free“ se spolehlivě zakousnou do uší, jejich stisk ještě následně upevní Hansenovo zařvání a šlapavá rytmika. Avšak dojem, že posloucháme již tisíckrát slyšené, je neodvratný, situaci navíc komplikuje klasicky pro-silácký refrén s tupě vyřvávanými frázemi. Rozjezd alba tedy dvakrát nestrhne, následné dění bude naštěstí o dost nápaditější. Do hry vstoupí Kaiovi přátelé a hned je veseleji, jako v případě „Enemies Of Fun“ s (vynikajícím!) Pietem Sielckem (Iron Savior) a Ralfem Sheepersem (ex-Gamma Ray, Primal Fear), kteří si s Hansenem působivým způsobem předávají vokální linky, jež dále podporuje variabilní stavba songu s několika tempovými zvraty. Na druhou stranu zde opět figuruje jakýsi refrén nerefrén, stejně tak se nemůžu zbavit pocitu, že kdyby píseň o něco slevila ze své osmiminutové stopáže, nic by se nestalo.
„Contract Song“ poprvé významněji připomene Hansenovu největší sílu, ve které se kombinuje melodická přitažlivost s tvůrčí hravostí, v tomto případě podpořené povedeným textem. Najednou je zábava o třídu výš, nechybí hrátky se zpěvy, chytlavý refrén i sólo. Na obdobné vlně sviští také další kus „Making Headlines“ s Tobiasem Sammetem a maidenovsky ovoněná „Stranger In Time“ s Michalem Kiskem (a opět Sammetem). Stále nechybí atraktivní rytmická dynamika nebo rozjařená sóla, počínaje (velmi funkčně vystavěnou!) písní „Fire And Ice“ se ale začne nálada díla posouvat k temnějším končinám s orientálním přívlastkem (a sólem od Michaela Weikatha), v případě dvojice „Left Behind“ a „All Or Nothing“ dokonce nastoupí gothický feeling. Ano, Kai Hansen na svém „bilančním“ debutu částečně experimentuje, ještě více se odklání od autorské podstaty a ke slovu se nebojí přizvat ani harshujícícho Marcuse Bischoffa (Heaven Shall Burn). Proti tomu se v zásadě nedá nic namítat, problémem je, že zmíněné songy zkrátka nejsou ničím výjimečné. O dost lépe si vede částečně akustická rockovka „Burning Bridges“, nejvýraznější sondu do minulosti pak přinese poslední flák „Follow The Sun“ s hostujícím Hansi Kürschem (Blind Guardian), jde ale více o rutinu, nežli osvěžující smršť melodických nápadů.
Jestli mělo album fungovat jako audit předešlého počínání, pak se to daří díky textům a zejména hostům, se kterými Hansen v minulosti spojil své síly. Pokud se hudebních souvislostí týká, možná se trochu přibližuje „gamma rayským“ počinům „Insanity And Genius“, potažmo „No World Order!“, avšak na rozdíl od nich nepřináší žádný pamětihodný song, nic, k čemu bych měl chuť pravidelně se vracet. A na něco takového nejsem u mistra Hansena zvyklý.
|
