Peter Tägtgren je lišák. Po tanečku s Tillem Lindemannem, kterému před třemi předcházela vlna nosičů od jeho dalšího působiště Hypocrisy, se po pětileté pauze vrátil do svého elektronicko-alieního domova Pain. Jenže tahle charakteristika už příliš neplatí. Na osmém albu „Coming Home“ se Tägtgren totiž vyřádil hodně netradičním (ovšem co je u tohoto pána tradiční?) způsobem. Samotářskému principálovi tentokrát vypomohl Clemens Wijers (Carach Angren), jehož orchestrace zrušily dominanci elektroniky (byť ta pochopitelně svoje důležité místo na albu má), synátor Sebastian zasedl u bicí soupravy a Joakim Brodén (Sabaton) odhodil vojenská bagančata a zadrnčel si v písni, která, světe div se, nemá (tak jako celá deska) nic společného s mimozemšťany. Ale nebojte se, byť se Pain tváří značně odlišně od dob svých prvních alb, je „Coming Home“ plné potměšilosti, energie, intenzity i chytlavých melodií.
Dřív než se rozjede strojově přesný a mašinkově rytmický kvapík, úvod „Designed To Piss Of You“ si kytarově po Cinderellovsku zakňourá a tenhle hard-rockově bluesový feeling se důvtipně proplétá s řezavými riffy celou písní. Tägtgrenův čistý, lehce nakřáplý hlas dokáže být přesvědčivý v ležérní přezíravosti i ve vyhrocené melodii v refrénu, sílu skladby (a to platí pro většinu položek) násobí krátký zvrat, v tomto případě do pomalejší rozšafnosti. Hutnější a bodavější „Call Me“ šikovně zjemňuje orchestrace (Nightwish můžou mít nastražené uši), mistrně vykroucená refrénová melodie má pohlcující účinky, zdůrazněné Tägtrenovou vokální naléhavostí a udrnčený Brokénův vokál tuhle atmosférickou záležitost (ano, ani ta telefonní vsuvka nezní lacině) ještě víc vyhrotí.
Akustické kytary, dramaticky se stupňující napětí a houpavá zpěvová linka s tajemně melancholickou náladou (tady někde by se dali potkat To Die For) a skandovatelný refrén v „A Wannabe“ je další pecka mezi oči. Takhle by se dalo pokračovat bod po bodu a upozorňovat na příjemný melodický motiv, výborný emotivní Tägtrenův projev, hravost detailů či pompéznost fanfárových kláves v dobře vypointované titulní skladbě, šťouchnutí do Alice Coopera v rozšafné „Absinthe-Phoenix Rising“ s jedovatým elektronickým bodancem, rytmickou poťouchlost v pochodové „Final Crusade“, či teatrálnost závěrečné „Starseed“, plnou pozornost si stejně tak zasluhují provokativní, vtipně kritické, filozofické i nesmlouvavé texty (střelba do politiky, gigolů, reinkarnace lidské duše…).
Pokud máte pocit, že v předchozím odstavci je zmíněno příliš mnoho kolegů z hudební branže (nevyjmenoval jsem zdaleka všechny), vězte, že tyto nejsou zdrojem nějakých inspirací, spíš důkazem Tägtgrenova hračičkovství a důvtipu. Peter je totiž stále svůj. Možná hůře odhadnutelný než dřív (což pro skalní může být drobný problém) možná i usedlejší a tím pádem na (první pohled) možná míň přitažlivý, ale stále svůj. Tedy velice zábavný.
|
