Debutové album „Gladiator´s Tale“ švédské party Veonity řadím mezi nejlepší powermetalová díla loňského roku. Proto mě velmi potěšila nečekaná zpráva o brzkém nástupci v podobě alba „Into The Void“, které vyšlo 23. září. A to je opět skvělé, ačkoli v zásadě působí jako deska od jiné kapely. Jednou z hlavních změn je střídání na vokální pozici, mikrofonu se tentokrát chopil kytarista Anders Sköld, který nahradil Marcuse De Silvu, jenž kapelu opustil ihned po nahrání prvního alba.
Zásadním rozdílem je ale pocitově odlišné hudební vyznění. Tentokrát se totiž od říznějších power-heavymetalových končin posouváme k optimistickému power-speedu, jenž je plný nadýchaných sborů, slastně melodických vyhrávek, sól i refrénů. Jakoby účast méně křaplavého Sköldova hrdla ovlivnila všechno ostatní a z Veonity je náhle happy happy spolek ala Freedom Call nebo Heavenly. Zároveň je však nutné dodat, že ačkoli Sköld není špatný, na svého předchůdce malinký kus technické vytříbenosti přece jenom ztrácí. Tento „handicap“ se mu ale daří slušně dohánět ve vysokých polohách (v nichž dokonce připomíná svého krajana Tommy „ReinXeed“ Johanssona), v případě zmíněných (a příjemně častých) sborů jsou pak veškeré rozdíly zcela eliminovány. Aktuální směr autorů jasně vytyčí hned první položka „When Humanity Is Gone“, a to ve velkém stylu. Skladba je vyloženě protkána melodickými krajkami, jež se jako profesionální surfař vezou na mohutně vzedmuté spídové vlně. Můžeme si tak rovnou odškrtnout nejlepší píseň desky (a zároveň song, který v současné době nejvíce protáčím ve svém přehrávači), následující dění ve své kvalitě ovšem nijak zvlášť nezaostává.
Skladbu „Frozen“ rozparádí dynamický klávesový motiv ala Stratovarius, track „A New Dimension“ dopují oslavné sbory, nechybí svižná rytmika ani náruživě vyhecovaná sóla. Ostřejší kytary upomínající první desku se připomenou až v kusu „Awake“, kterému k dobrému výsledku pomáhá hostující Piet Sielck (Iron Savior). Ke zklidnění po úvodním víru ideálně poslouží vkusná baladická mezihra „Insanity“, po níž může velký melodický mejdan vesele pokračovat. Sice již není možné každou položku zahrnout vyloženě obdivnými soudy, stále však platí, že nikdy není nouze o mimořádně chytlavé momenty. U „Solar Storm“ strhne vypiplané sólo, píseň „Until The Day I Day“ stojí na ultra pozitivním chorusu, titulní štych je pak další spídovou parádou, plnou hravé nápaditosti a pohody (drobná refrénová podobnost se skladbou „Dreamland“ od Hammerfall je v akceptovatelné normě).
Klipovkou „Warriors Of Time“ se rozjařená nálada nepokazí, malinko zakolísá až ve dvojici po sobě jdoucích songů „Astral Flames“ a „Heart On Fire“, ve kterých pánové brnknou na více pro-siláckou strunu s pokusem o epický feeling, tato poloha jim ale tolik nesvědčí. Našli se zkrátka v optimistických tónech a pozitivní hudební energii, což definitivně potvrdí závěrečná střela „Winds Of Faith“ s až popově vlídnými melodiemi. Deska „Into The Void“ je prvotřídním power-speedovým pamlskem, z jehož sladkosti lehce ubírá pouze méně vychytaná zvuková produkce. Jinak ale Švédové zabodovali a jejich novinka se opět řadí k nejlepším žánrovým počinům daného roku.
|
