Vznešená melodičnost, rázné pasáže, melancholie, napětí a temná romantika. To je jen strohý výčet toho čeho se nám od kapely Theatres des Vampires za poslední léta dostává. Po delší pauze však nastal čas udělat další krok kupředu a proto vampíři povstali z hlubin svých hrobů s albem jménem "Candyland". Co přináší zbrusu nové album? Čím se jeho temní autoři inspirovali? A jak kapela vidí současnou hudbu? Na to vše jsem se ptal frontwoman vampíří divize Soni Scarlet. Takže pozor na krční tepny! Jdeme na to.
Po pěti letech přicházíte s novým albem Candyland. To je vlastně nejdešlí pauza mezi alby. Co tuto delší pauzu zapřičinilo?
Měli bychom asi začít tím, že jsme posledních pět let prožili opravdu, opravdu zaneprázdněně. Upřednostnili jsme tiché, důležité interní změny v kapele, a také jsme soustředili svou pozornost na dlouhou kompozici nového alba, a to bez zbytečného povyku. Myslím, že není zapotřebí vždy vše vystavovat zraku veřejnosti, zvláště pokud se změny týkají také historického uzpůsobení kapely a následného zkoumání nově nalezené vnitřní rovnováhy. Určitě jsme právě prožili pět náročných let, prošli jsme si společně několika temnými okamžiky, zatímco jsme stále věřili v nás a naši hudbu. Tímto způsobem jsme našli novou rovnováhu a novou sílu, takže jsme tvrdě mákli na novém albu společně s naším producentem Christianem Icem, který tvrdě dřel spolu s námi ve dne v noci. Takže si konečně můžeme poslechnout Candyland – výsledek dlouhé tvrdé práce, přičemž cítíme obrovské uspokojení a zadostiučinění z konečného pokračování. Jsme připraveni vykročit novou cestou, která je lepší než všechny předchozí.
Oproti předchozím názvům alb se toto výrazně liší. Proč právě Candyland?
Název nového alba je inspirován jednou místnosti, odlišnou od všech ostatních s barevnými stěnami a mřížemi na oknech. Místnost bych popsala jako peklo na zemi, kde byli hospitalizováni pacienti v nechvalně známém Pennhurstkém ústavu pro choromyslné v Pensylvánii, kde po celá desetiletí dospělí a děti s těžkými mentálním problémy, byli ukryti před zraky veřejnosti.
Smutný, ale bohužel pravdivý příběh. Pacienti sami takto pojmenovali tento pokoj - se svými pestrobarevnými zdmi, které nikdo nemohl opustit - prostě Candyland.
Candyland je cesta napříč tím blázincem, napříč strachem a úzkosti těch, kteří - byli zamčeni uvnitř těchto hradeb v Pennhurstu – kteří byli ponecháni k životu v osamění ve svých nejhlubších a nejvíce trýznivých obavách. Znamenalo to nikdy nebýt pochopen. Nikdy nebýt volný. Nikdy nebýt skutečně naživu.
Je to cesta skrze lidský strach ... všichni máme něco, co nás děsí ...., proti čemu nemůžeme bojovat, protože na konci je to ve své podstatě část nás samotných ... tedy něco, co souvisí s našimi dětskými obavami, nebo něco co přišlo skrze trauma ... je to naše temná část, která křičí ... a někdy to nemůžeme zcela kontrolovat ... musíme prostě vyjít ven. Do té temné části světa stranou od veškeré společnosti, .... každá skladba má svůj vlastní příběh, svoji vlastní obsesi .... od strachu evokující dílo E.A. Poe „Masque of the red death“ jenž se stalo předlohou pro píseň "Seventh Room", k mým vizím, které vyjadřuje skladba "Opium Shades" až k duchařské povídce založené na skutečné události, kterou prezentuje song "Resurrection Mary" a tak dál.
Candyland je prostě cesta skrze všechny strachy a vize, které nás děsí.
Celé album je hodně ovlivněné elektronickou hudbou. Už na předchozím albu "Moonlight Waltz" bylo patrné několik elektro prvků. Vnímáš tuto koncepci, jako pokračování?
Myslím že "Candyland" je prostě trošku jiný, než "Moonlight Waltz". Atmosféra předchozího alba byla více čarovná, podobně jako nějaký hořký sen. "Candyland" je jako vražená facka, je šílená a prezentuje peklo na zemi, tvoje osobní peklo stvořené tvými vlastními představami a strachem. Bez ztráty našeho klasického přístupu jsou tu momenty kde přetrvává stálá TDV (Theatres des Vampires) atmosféra plná melancholie. Dalo by se říct, že "Candyland" je takový krok přes "Moonlight Waltz", protože jsme to započali ve stejném bodě, akorát s odlišnými pocity, každé naše album je prostě odlišné od toho předchozího...
A jak ty osobně vnímáš toto nové album?
Myslím si, že "Candyland" je naše nejzdařilejší album. Hodně jsem si jej zamilovala, neboť v něm cítím mnoho energie. Co říci o zvuku? Je opravdu silný a v některých písních až násilný, ale zároveň zde neopouštíme naši filozofii. Pak jsou tu orchestrální pasáže, které nás provádějí v hlubinách našich obav. Navozující pocity úzkosti a strachu z toho, že se něco vymkne kontrole, jako by to byl hlas ztracených duší řízen skrze proklatou, sladkou melancholií, kterou tolik miluji.
Toto spojení mě asi nejvíce zaujalo v písni "Resurrection Mary". Co bylo inspirací pro tuto skladbu? A jak bys tuto skladbu popsala?
"Resurrection Mary" mám opravdu ráda, především mám moc ráda ženské hrdinky. Je to pro mě něco jako novodobá Carmila. "Resurrection Mary" je inspirovaná skutečným duchařským příběhem z Chicaga, ze třicátých let. Tehdy mnoho řidičů jedoucích mezi Willowbrookem a hřbitovem Resurrection nabralo mladou stopařku. Tato mladá dívka oblečená ve společenských bílých šatech měla údajně blond vlasy a modré oči. Obvykle nosila tenký šátek, taneční boty a malou partiovou kabelku. Vždy, když řidič se stopařkou projížděl okolo zmíněného hřbitova, dívka požádala o zastavení, a jakmile vystoupila, zmizela v útrobách hřbitova.
Vše se to zrodilo skrze text. Tentokrát jsme společně s Christianem Icem započali úplně odlišnou práci, protože jsme píseň začali právě od textu, především pro zachování správného vyznění příběhu a samotné atmosféry – a také to muselo zapadnout do perfektní atmosféry celého alba. Bylo opravdu úchvatné pozorovat jej během komponování této skladby, opečovávaje celý ten příběh a jeho vyznění. Je to taky důvod, proč je každá píseň tohoto alba jiná – zvláště pak tato. Protože je tu celkový pocit z toho příběhu, který je odlišný. Christian je skvělý skladatel a producent, spolupráce s ním je vždy perfektní, stejně jako s celou kapelou.
A co tě při tvorbě tohoto alba inspirovalo nejvíce?
Jak jsem říkala prve. Inspirovalo mě šílenství...To co jsem chtěla bylo umožnit nahlédnout do životů lidí s duševními problémy jenž jsou uzavřeni ve vlastních myslích a jsou znásilňováni vlastní posedlostí. V písni „ Delusional Denial“ můžeš spatřit člověka, který je přesvědčen o tom, že je mrtvý. Jeho maso hnije a srdce nebije, ale tohle všechno je v jeho mysli. Píseň „Parasomnia“ je zase o člověku, který nespí, neboť se bojí, že ve spánku zemře a tak dále. Hovoří o svých obsesích v první osobě a já hovořím za ně.
Když mluvíme o spolupráci rád bych zmínil hostujícího Fernanda Ribeiro (Moonspell). Kdo přišel s nápadem oslovit právě Fernanda?
Vždy jsem milovala kapelu Moonspell. Jsou naprosto úžasní navíc psali historii gotického metalu. Fernando má dokonalý hlas a je to vážně skvělý frontman a tak jsem se rozhodla jej kontaktovat. Je to velice milá osoba a skutečný profesionál. Byl nadšený z možnosti této nové spolupráce. Asi, jako každý velký umělec i on rád sdílí své pocity a zkouší nové věci v muzice. Poslal mi výborný výsledek a skvělé video o nahrávání písně „ Seventh Room“. Bylo to skvělé překvapení. Je to pro mě část a potěšení, že máme jeho hlas na svém albu.
Jak se ti s ním spolupracovalo?
Bohužel nebylo možné nahrávat "Seventh Room" společně, protože Moonspell byli zrovna na turné, a zbývajícího času neměli mnoho. Takže Fernando pracoval na skladbě zvlášť, a to ve svém vlastním studiu.
Často tě lidé mohou vidět na záchranných misích. Uveďme například pomoc v Nepálu. Je to velice obdivuhodné co děláš. Jsi členkou nějaké humanitární organizace?
Pomáhat lidem, kteří měli mnohem méně štěstí než my je velice důležité, a dává zcela nové vyznění pro samotný život. Zjistili jsme, že skutečný život je jiný, odlišný, je tvořen tisícero maličkostmi, které v záři našeho sobectví leckdy ani nejsou v této společnosti patrné. Narodili jsme se do části země, která patří mezi ty šťastnější – dokonce i když někdy pláčeme a nejsme nikdy spokojení. Jsou tu lidé, co ztratili úplně vše, ale přesto se nevzdávají svého úsměvu... Nebo obejmutí od dítěte, které vše ztratilo To vše jsou věci k nezaplacení. Nepál je velice chudá země, a po nedávném zemětřesení je tato země doslova na kolenou, a potřebuje podat pomocnou ruku. Jsem členkou dobrovolnického týmu nadace Jay Nepal – nadace, která pomáhá obětem zemětřesení přímo u nich. Nadaci řídí skvělý Alberto Luzzi, který stvořil úžasný tým dobrovolníků, jak z Itálie tak z Nepálu. Tým, který pracuje na ruinách každý den, s rukama takřka v blátě, ku pomoci všem potřebným.
Tato činnost musí být jistě náročná, ale přece setkala ses s něčím pozitivním co tě posunulo dál?
Pokaždé, když jsem v Nepálu, tak se od zdejších lidí mnohé naučím. Víš to jsou lidi s ohromnou důstojností a mají v sobě takové dobro, které jsem ještě nikdy neviděla. Jednoho dne, když jsme šli lesem, spatřili jsme zemědělskou usedlost naprosto srovnanou se zemí díky zemětřesení. Byli to lidé, kteří potřebovali pomoc. Nojo, ale oni nám ještě nabídli své jídlo a snažili se nás pohostit. Jen si to představ byla tam spoušť, nikde žádný dům... nezůstalo nic kromě jejich dobrých srdcí a jejich touha podělit se s námi o ten poslední zbyteček jídla co měli. Je to neuvěřitelné. Cítila jsem se před nimi strašně nicotná.
Co bylo pro tebe na takové akci nejnáročnější?
Když jsme tam teď napoprvé dorazili, bylo to hned po druhém velkém otřesu. Byl to hrozný šok, a bylo to hodně odlišné. Země se stále trochu třásla a všude byla vidět zkáza. Tisíce lidí zemřelo. Byla to doslova noční můra. Bylo příšerné vidět všechno to utrpení a všechen ten strach v očích Je to dlouhý příběh...
Vraťme se zpět k muzice. Jak vnímáš úroveň současné metalové muziky?
Vnímám mnoho talentovaných kapel, které nabírají na popularitě každým dnem a to je skvělé a já doufám, že metalová muzika znovu o trochu více povstane obzvláště teď, kdy pro metal nenastaly příliš dobré časy. Komerční muzika je všude a mladá generace je naprosto pohlcena tou ošklivou až příšernou popovou a taneční hudbou...já tohle vnímám jako smrt hudby...takže doufám, že metalová, temná strana se v celém světě spojí v boji proti těmto sračkám a kapely budou pokračovat v živém koncertování a ve své produkci. Hodně lidí, jako ty a všechny metalové magazíny a webové ziny včetně organizátorů festivalů a koncertů tvrdě dřou aby udrželi metalovou scénu naživu a to je prostě úžasné.
Je velice milé co říkáš. Pojďme si teď něco říci o turné. Kdybys měla uvést své nejlepší a nejhorší zážitky z turné, které by to byly?
Můj nejhorší zážitek? To bylo nejspíš když jsem ztratila hlas během druhého koncertu, v rámci jedné šňůry před několika lety. Bylo to nejspíš kvůli chladnému počasí a silnému větru.
Nejlepší zážitek… Nevím. Užívám si naprosto každý koncert, a vždycky zažijeme spoustu legrace během celého turné. Je těžké něco vybrat. Ale můžu ti povědět jednu veselou věc, která se udála před pár lety v Latinské Americe (neprozradím kde ;-) ). Tehdy se mě organizátor zeptal, co ještě potřebuji, a já z legrace pronesla že nutně potřebuji vlastního otroka. Po pár hodinách mi na dveře zaklepal chlápek oblečený jako holka: ,,Ahoj. Já jsem Tvůj otrok!“
...Ok. Říkám si, fakt perfektní (smích).
Tak to je docela síla (smích). Zajímavé ozvláštnění. Napadá mě jedna věc. Nepřemýšlíte, jako kapela nad používáním speciálních efektů během show?
To přesně teď plánujeme, přijď se přesvědčit jak. (smích)
A na závěr co bys vzkázala svým fanouškům?
Zdravím všechny, nejprve bych Vám všem chtěla poděkovat za pozornost a za podporu kapele TDV! Připravte se, jsme zpět a chceme Vaši krev! Uvidíme se u stage příští rok. Nové živáky se blíží! :-)
|
