I když finským Lordi dneska už asi nikdo nebude předhazovat jejich účast v Eurovizi, přece jen jisté zapadnutí do nepříliš širokých mantinelů vlastní tvorby je svým způsobem poměrně omezující. Přesvědčujte stále své fanoušky o tom, že umíte udělat stále stejně chytlavé hitovky jako kdysi, když kvalita posledních alb je krapet rozkolísaná. Naberte nové fanoušky, když uhnout z vytyčeného směru je kvůli těm starým nemožné. Šokujte namlsané příznivce ještě něčím neobvyklým, když šokovou terapii využíváte už léta. A teď si vyberte, jestli je lepší držet se zajetých kolejí nebo z nich aspoň částečně uhnout. Nutno partě kolem Mr. Lordiho přiznat, že letošním albem „Monstereophonic (Theaterror vs. Demonarchy)“ se jim podařilo leckteré mantinely, když ne rovnou posunout, tak s nimi alespoň pořádně zatřást. Zároveň je však třeba zdůraznit, že se to týká spíš vedlejších efektů, než samotné kvality nových písní.
Těch diskutovaných témat může být hned několik. Jasně, „Hug You Hardcore“… On vlastně ten ulítlý videoklip, který byl k téhle skladbě natočen, přesně charakterizuje, jak Lordi nenápadně tlačí na pilu. Nejen svým obsahem, ale i tím, kolem jakého tématu se tahle píseň motá, ale hlavně tím, jak neskutečně otravně klaustrofobicky vlezlý ústřední motiv použijí (a nejzábavnější na tom je, že ten flašinetářský motiv funguje). V refrénu Lordi ještě pořád sklouznou do své vyřvávací melodiky, jen je to vše o ždibec temnější a hutnější. A to ještě první polovina alba (jako by Lordi chtěli využít módního návratu vinylů a album „Monstereophonic“ nejen názvem, ale koncepcí a výrazem rozdělují na dvě poloviny) se těch tradičních postupů drží o něco silněji. Asi proto je ta první půlka o něco silnější a ten jejich šlapavý disco-rock třeba v „Down With The Devil“ se silným refrénem má nekomplikovaně chytlavé háčky. Že je něco jinak, však už v prvním poločase odkope pomalá „Mary Is Dead“, která sice příjemně napíná, ale strašidlácká atmosféra, kterou Lordi uměli nabudit, se nějak ne a ne rozvinout.
Druhý poločas alba je tou nejagresivnější palbou, která kdy z Lordi vypadla. Bohužel však pro většinu songů platí rovnice, čím tvrději a nekompromisněji, tím houževnatěji a neohrabaně. Sedí to už pro hodně akční titulní song druhé poloviny „Demonarchy“, nicméně tady ještě člověk dokáže vstřebat, že Lordi se hrnou nekompromisně dopředu a nic víc (no dobrá, klávesy v závěru tu hutnou masu tónů přece jen oživí) nenabízí. Na podobném konceptu (adrenalinovaná uřvanost, kde melodičnost a nápady musí ustoupit tlaku) jsou postaveny téměř všechny zbývající skladby, lehce se vymkne „Heavent Sent Hell On Earth“, kde zafunguje atmosféra a závěrečná „The Night The Monsters Died“, která k utahaně vláčné atmosféře přidá i melodické sklouznutí v refrénu se stadionovým nápěvem.
Pokud chtěli Lordi znít aspoň trochu jinak, než obvykle, podařilo se jim to. Zásluhu na tom má i důrazný, agresivní, masivní a krásně čitelný zvuk (Nino Laurenne z Thunderstone, který album produkoval, se vytáhl), který bez výhrad zasluhuje pochvalu. To už se však nedá až tak úplně říct o samotné náplni alba. Jakoby se Lordi tou snahou o změnu systematicky cpali do slepé uličky a přitom poněkud zapomněli na to, čím si udělali jméno.
|
