Extreme metal, progressive metal, djent, math metal. Z fúze těchto specifických subžánrů vyleze pouze a jedině Meshuggah. Švédští průkopníci extrémního metalu se o pozornost hudebních fanoušků a kritiků starají od roku 2002, kdy na albu „Nothing“ poprvé představili své masivní osmistrunné kytary. Od té doby prakticky veškerá hudební produkce zněla po „mešugácké“ masáži jako základní umělecká škola. Uběhlo téměř patnáct let, a světe div se, švec se svého podladěného kopyta stále drží. Ba co víc, má stále větší úspěch.
Není to samozřejmě jen o opravdu hlubokých tónech. Meshuggah excelují hlavně v komplexních rytmických vzorcích s až úchylnou zálibou ve variacích a opakování jednotlivých pasáží. 4/4 takt se tady příliš často neohřeje, většinou nám švédští muzikanti naservírují nepravidelný rytmus s pravidelným obměňováním, takže takty jako 19/7, 25/11 nebo 47/13 nejsou v hudbě Meshuggah nic neobvyklého. Jasně, spousta posluchačů takto nastavené podmínky není schopna zkousnout a kapelu poslouchat déle než pár minut v kuse. Meshuggah si na tom ekonomicky řečeno postavili živnost a našli díru na trhu. Proto by si jen blázen mohl myslet, že se švédská formace najednou rozhodne na další album najmout mrdangistu s trumšajtistou a za disco tónů nechat zpívat vítězku libovolné Superstar v zemi východního bloku. Ne, „The Violent Sleep of Reason“ plynule navazuje na dosud nejúspěšnější desku „Koloss“.
Meshuggah už mají skládání polyrytmických struktur v malíčku, takže fakt, že všechno zní v jejich podání jednoduše jim možná už i ubližuje, protože se všechny písně slévají do jednoho velkého chumlu. Na aktuální desce to je možná nejpatrnější – o materiál se totiž z valné většiny postarala dvojice Tomas Haake a Dick Lövgren, tedy rytmická sekce bicí + basa. Ve zkratce řečeno: deska jede od začátku do konce jako monstrózní stroj, který sežvýkává vše živé a plive to na posluchače. Kapela nikdy nezněla tak systematicky zatěžkaně a brutálně. Jak se ale říká, všeho moc škodí a i ty těžkotonážní zářezy potřebují nějaký build-up nebo zvolnění. To se prakticky děje pouze v místech určených pro kytarová sóla. Písnička se najednou otevře z podladěných rytmických svárů a nabídne nádherný kontrast mezi psychedelickými kytarovými tóny Fredrika Thordendala a hluboce zakopaným arytmickým zbytkem, který ve sluchovodech vyleze nahoru a příjemně drtí vše okolo. Songy jako „Clockworks“, „Stifled“ nebo „Ivory Tower“ jsou nádherným důkazem. Co se týče riffů či různých rytmických vzorců, v hlavě utkví především „Our Rage Won´t Die“ nebo „Nostrum“. Povedly se taktéž texty a témata, které jsou jako vždy vybroušené k dokonalosti a s hudební náplní dokonale korespondují.
Ona probíraná zatěžkanost a monstróznost si vybírá svou daň, pokud album posloucháte celé bez pauzy. Citelně zde chybí právě skladatelská ruka jednoho z kytaristů (Mårten Hagström ani Fredrik Thorndendal se na novém albu skladatelsky moc nepodíleli). „The Violent Sleep of Reason“ zoufale potřebuje po pár skladbách nějakou svižnější věc, která by najednou rozbila monotónní zatěžkanou plíživost. Pro „obZen“ takhle zafungovalo „Bleed“ a pro „Koloss“ zase např. „The Demon´s Name Is Surveillance“. Zde nic takového není a je to znát a cítit už při čtvrté skladbě, kdy se rozezní „By the Ton“, což sice vůbec není špatná věc, ale v kontextu ostatních písní působí jako postradatelný kousek a variace na již dávno slyšené. Bohužel tento dojem se při kontinuálním poslechu desky objeví ještě párkrát, a to není pro taková muzikantská esa zrovna dvakrát příjemná vizitka.
Tomas Haake všude nadšeně proklamoval, že se nové album nahrávalo naživo. Tvrdil, že výsledný dojem z poslechu je mnohem více přirozený a „organičtější“. Jelikož se každá píseň dokrmovala různými krabičkami a zkoušelo se několik kytarových aparátů zaráz, výsledný zvuk se od těch minulých zas až tolik neliší. Produkce jako celek si však drží svůj vysoký standard a rozhodně nezklamala. Horší už je to se samotným obsahem. Ten je sice z velké části hodný jménu Meshuggah a některé písně z nové desky se naživo každopádně neztratí, ale na druhou stranu zklamává v absolutní rezignaci na cokoliv novátorského, inovativního či alespoň trochu odlišného. Hrnoucí se buldozer se tak občas zadrhne a i když to možná podle hodnocení nevypadá, jde spíše o zklamání.
|
