Kořeny AOR party Seven jsou více než pětadvacet let staré, plody ve formě plnohodnotných desek ale začal tento britsko-švédský strom dávat až v roce 2014, kdy vyšlo eponymní debutové album. A vypadá to, že byl konečně napíchnut bohatý tvůrčí zdroj, neboť nedlouho poté, konkrétně 23. září letošního roku, se na svět vyklubal studiový bratříček s názvem „Shattered“. Jeho hudební chuť sice do melodického rocku nevnáší žádné nové vjemy, tradiční ingredience a typická nasládlost melodických složek jsou ale přítomny v míře příjemné a uspokojující.
Zajímavě každopádně působí pohled na sestavu, která ukrývá osobnosti z metalového světa, jako jsou kytarista, bicmen a producent Lars Chriss, klávesák Kay Backlund a baskytarista Andy Loss (všichni Lion´s Share) nebo druhý klávesák Fredrik Bergh ze švédských úderníků Bloodbound. Hlavními postavami jsou ale zakládající členové Keith McFarlane (jenž se tentokrát podílel pouze na psaní skladeb, nikoli nahrávání) a zpěvák Mick Devine, jehož mazlivě „zženštilé“ volátko sedne k dané hudbě jako křen k ovaru. Při spuštění desky „Shattered“ zaplní poslechovou místnost atmosféra osmdesátých let, a to do té míry, že budete mít tendenci kouknout na televizi, jestli tam neběží Triangel, Magion nebo Vega a přitom ještě pro jistotu v zrcadle zkontrolovat objem vaší kštice, zdali se náhodou nezvětšil do tehdy běžných „květákových“ tvarů. Intenzitu zážitku vhodně podporuje kvalitní zvuk (z dílny Larse Chrisse), nicméně pár výtek se přece jenom najde.
Album slouží výtečně jako poslechová kulisa, při bližším zkoumání se ale nelze nepozastavit nad až příliš klidně proudící energií některých písní a absencí významněji chytlavých míst. Melodický rock musí stát na zpěvně vlezlých refrénech a obecně přítulných linkách, v těchto oblastech však hudba Seven slušně obstojí zhruba z poloviny, zbytek je pak příjemně pohodový, k většímu zapsání do paměti to ale nestačí. Mezi položky, kterým se něco takového daří, počítejme svižnější kus „Pieces Of You“, „montážově“ vystavěnou slaďárnu s hezky vykrouceným sólem „Live This Life“, typické osmdesátkové laskominy „Light Of 1000 Eyes“ a „High Hopes“, případně bonusovou skladbu „World Of Make Believe“. Rovněž potěší vnesení několika netradičních prvků, jako jsou metalové symfonie v titulní kompozici, nebo počítačové efekty a neoklasikou načichlé sólo v písni „Last Illusion“. Ostatní songy zaujmou spíše ve svých úsecích, přičemž nejvíce zamrzí nízký podíl refrénové chytlavosti. Nicméně patříte-li k přímým příznivcům dané hudby, měli byste si přijít na své, ostatní nechť desce věnují pozornost dle své aktuální nálady.
|
