V jedné české písni se zpívá, že modrá je dobrá. Tuto barvu si ke svému uměleckému vyjádření vybrala také finská zpěvačka Heidi Parviainen (ex-Amberian Dawn), ovšem nikoli z veselého rozmaru, ale protože anglické slůvko blue znamená zároveň něco jako „zasněný smutek“. Heidi dle svých slov prožila těžké období, ve kterém byla rozzlobená na celý svět, ale nakonec se s tímto stavem naučila pracovat, rozklíčovala jeho původ pramenící ze základních strachů, a právě v tu chvíli vzniklo její alter ego, jež pojmenovala jako Dark Sarah. Zároveň vytvořila koncepční příběh, který začala rozvíjet na loňském debutu „Behind The Black Veil“. A protože Temná Sára má evidentně hodně věcí na svém smutném srdci, již letos nabízí přímé pokračování s prozaickým názvem „The Puzzle“.
Přijde mi však, že vše je do černého (nebo zasmušile modrého) závoje haleno poněkud uměle, atmosféra desky, ať už hudební či pocitová, nějakou osudovou sklíčeností zrovna nezavání. Melancholie je sice přítomna, místo k hluboké niterní zpovědi má ale blíže k uplakanému dívčímu románku, u kterého je jasné, že ve skutečnosti až tak zle není. Což asi není dobrá zpráva pro rozervané emo jedince, kteří se rádi hnípají ve svých bolístkách, pro mě osobně to však znamená daleko snadnější a hlavně příjemnější vstřebání hudebního obsahu. Ten koketuje se soundtrackovou narací, v oficiálních materiálech velkolepě označenou jako cinematický metal, i tento honosný přívlastek je ovšem značně přemrštěný. Filmově výpravné prvky zde nehrají hlavní roli a v logistice písní zastávají spíše atraktivní bonus, nežli promyšlenou stavební taktiku. Více funkční jsou metalové riffy, které se tu a tam zazubí, aby dramaticky vyostřily nabízenou story.
Daří se to hned v úvodním příspěvku „Island In The Mist“, kde jsou kytary nabroušeny o thrash´n´progovou ocílku, do kterých jako světice sestupuje Heidi, aby nejprve "temně-goticky", posléze však něžně a uvolněně zvěstovala své operně aristokratické vokální písmo. A to je hlavní devízou Temné Sáry, jejíž hudba stojí a padá na chytlavosti pěveckých linek. Ty jsou logicky provázány s dějovou osou, a jak už to mnohdy u koncepčních děl bývá, často jsou jí až příliš podřízeny a kvůli tomu postrádají vyšší podíl líbivosti. V případě tohoto „Puzzle“ bych si uměl (chtěl) představit daleko více momentů, které se s přirozenou lehkostí zaryjí do paměti (srdce) a budou vyloženě křičet po opětovaných posleších. Mnohdy to už už vypadá, že se Heidi nechá svést k okřídleně nadýchanému výletu, většinou ale vše skončí v oblasti nenaplněných přání. Naštěstí ne vždy.
Kupříkladu píseň „Cliffhanger“ konečně nabídne komplexně dotažený vokální oblouk, což díky školenému zpěvaččině vokálu okamžitě znamená prvotřídní zážitek. Nejednou se také zadaří v instrumentální rovině, kdy sólové hrátky připomenou nejlepší období Amberian Dawn. Nicméně nyní je vhodné zmínit, že prvoplánově líbivé melodie pravděpodobně nejsou hlavním cílem autorů. Těm jde o tvorbu atmosféry a těžbu pocitů, a to ne nutně příjemných. Jenže z tohoto úhlu pohledu zase nijak nevybočují z běžné produkce desítek žánrově spřátelených spolků, k dosažení špičky jim pak schází více nápaditosti a osobitého vkladu. Což ale pořád neznamená, že není co poslouchat. Velmi dobře si vede skladba „For The Birds“, kde zvuk píšťaly vtipně supluje ptačí trylek, navíc nechybí zpěvný refrén, stejně jako na chvíli zrychlená rytmika, které se muzikanti neštítí a svižnější akcelerací rozsvítí většinu nových songů. Slušně baví také "Little Men" nebo „Ash Grove“ s dynamickými riffy, funkčními popěvky a pohodově rockovým sólem.
Stejně jako v případě debutového alba, i na „Puzzle“ figurují hosté, kteří ztvárňují konkrétní charaktery. Charlotte Wessel (Delain) „hraje“ v předposlední (metalově syté!) položce „Aquarium“ postavu zvanou Evil Siren Mermaid, Manuela Kraller (ex-Xandria) se představí jako „Fate“ v závěrečném tracku „Rain“, nejzajímavěji ale dopadla účast JP Leppäluota z Northern Kings jako Dragona v tangem rozvášněné písni „Dance With The Dragon“. Jeho duet s Heidi nezapře inspiraci ve známé skladbě „Phantom Of The Opera“, na její chytlavost ale přece jenom hodně ztrácí (to je ovšem možné napsat o většině obdobně laděných pokusů).
Druhé album Temné Sáry si musí cestu k posluchačům proklestit přes houštinu obdobně znějících female fronted spolků, kterých je na scéně jako Američanů v obchodě při výprodeji. Pozici má ale přece jenom usnadněnou, a to díky hlavní představitelce, která si navíc ke své hudební zpovědi dokázala přizvat talentované partnery, ať už po stránce instrumentální, tak technické (zvuk je velmi zdařilý). A nakonec si nemohu odpustit poznámku, že mě osobně sólová tvorba Heidi Parviainen baví víc, než produkce její krajanky Tarji.
|
