ELIXIR - Where the Secret Lies
Power-speedové kapely pocházející z Latinské Ameriky se začínají nebezpečně podobat, přičemž stigmatickým znamením bývá méně kvalitní, mnohdy upištěný zpěvák, který představuje něco jako horší verzi André Matose. Jakoby se všichni snažili do tohoto známého pěvce stylizovat a co nejvíce jej napodobit. Nejde přitom pouze o Matosovy krajany (např. Silent Moon), ale třeba také o Argentince Traumer nebo právě Uruguayce Elixir. Působí to trochu úsměvně, v zásadě však nejde o nic závadného, horší to bývá se zvukovou produkcí, u které je běžná průměrná kvalita. Elixir není výjimkou, což je škoda, protože hudebně jsou celkem ucházející, ačkoli to striktně platí pro krajní a méně kritické příznivce žánru, kteří jsou rádi za každou dobrou melodii, všichni ostatní zřejmě upadnou do mdlob nad do nebe volající neoriginalitou kapely. Je pravda, že osobitosti je zde pomálu a mnohdy rovnou zavadíme o plagiát (sloky v „You´ll Never Walk Alone“ = Dragonforce, rozjezd titulní skladby = Sonata Arctica), nicméně k přežití to je, zvlášť když se Uruguayci trefí a nabídnou slušnou spídovou nadílku („Beyond Dreams“, „Southern Pride“), sólovou chuťovku („Rising Star“) nebo příjemné vokální klenutí („Everlasting Soul“). Samozřejmostí je neustálá aktivita klávesového instrumentu, jehož paleta vykouzlí celou řadu zajímavých motivů. A nakonec se dočkáme i netradičních postupů, to když si pánové zadají s modernou a podřídí ji nejen hudbu, ale i pěvecký styl („World Is Not Over“). Výsledkem je album, které je schopné s trochou velkorysosti zaplnit „poslechové ticho“ při čekání na zajímavější žánrové počiny.
4,5/10
YouTube ukázka - Southern Pride
SACRED STEEL - Heavy Metal Sacrifice
My jsme metal, kdo je víc?! Podobný slogan by mohli mít pánové ze Sacred Steel vytetovaný na čele, protože tímto stylem evidentně žijí, a to již od roku 1997. Je jim přitom z duše jedno, že od té doby uběhly dvě dekády, oni se urputně drží uprostřed osmdesátých let, kdy byl heavy metal na vrcholu a scéně vládly kapely jako Iron Maiden, Judas Priest nebo Manowar, na které upomíná rovnou úvodní intro „Into (Glory Ride)“. To rozjíždí tradiční heavíkovou hru, u které jsou kladem melodické vyhrávky a ostré riffy na thrashové bázi, méně lichotivě naopak vyznívá zpěv Gerrita Mutze, což je problém, neboť osazenstvu Sacred Steel zřejmě uniklo, že jádrem úspěchu u kapel, na které se snaží svoji tvorbou navázat, je kvalitní vokalista. Takhle to nikdy daleko nedotáhnou, ne tedy, že by samotná hudba oplývala tomu odpovídajícím potenciálem. Více každopádně baví úvodní část desky, kdy se ještě úzká autorská strategie nestihne tolik oposlouchat, zvlášť potěší power-speedové sólo v titulním songu, úplně nejvíc pak baví dravě nadupaná položka „Hail The Godz Of War“. Poté už jde o víceméně jednu a tu samou písničku, balancující na hranici tradičního heavy metalu a US poweru, s jedinou výjimkou, kterou tvoří závěrečná, crossoverově-punková blbůstka „Iron Donkey“. Působí to nečekaně, ještě více ale zaujme skutečnost, že tato kratičká skladba je nejzábavnější a hlavně nejpovedenější položkou celé desky. Možná by tedy nebylo od věci, kdyby pánové zvážili změnu svého žánrového směřování.
5,5/10
YouTube ukázka - Intro (Glory Ride) / Heavy Metal Sacrifice
DÜNEDAIN - Pandemonium
Čtyři roky trvalo čekání na nové album Španělů Dünedain. Mezitím se v kapele událo pár výměn, takže je přítomen nejen nový basák, ale hlavně zpěvák Nano. V pořadí páté studiovce s názvem „Pandemonium“ předcházel singl „Melancolía“ (2014), který dosvědčil, že tvůrci jsou stále schopni napsat velmi líbivé powermetalové písně. Obsah aktuální desky není výjimkou, ačkoli to neplatí celoplošně a těch opravdu dobrých skladeb tentokrát tolik není. Malinko zarazí už intro „Eón“, které trvá dlouhých pět minut, aniž by nabídlo dostatečně atraktivní náplň. Pak ale bude lépe, počínaje songem „Legado“ začne typická hra plná dynamické rytmiky, zdvojených kytar a příjemně vykroucených sól. Skladby přitom nabývají na síle a kvalitativně gradují až k trojici nejlepších položek „Vuela“ (s atraktivními sbory a šlapavým heavíkovým tempem), „Conquistar El Cielo“ (spídová paráda!) a „Hechizo“, jež představí hlavní klady kapely v nejlepším možném světle. Ani poté nebude možné mluvit o nějakém propadáku, nicméně pětice zbývajících položek se dá označit jako běžný standard, který již nenabídne mnoho přidané hodnoty, navíc vymizí chytlavější vokální linky a počet opakování refrénových partů se stane nadbytečným. Kvůli tomu upadne slušně rozjeté album více k průměru a ani v rámci metalografie kapely jej není možné vsadit na přední příčky.
6,5/10
YouTube ukázka - Legado
|
