Billy Milano. Mimořádná hudební ikona, které si vážím nejen pro účinkování v kapelách, jež mistrovským způsobem mixují thrash metal s hardcore punkem, ale také pro jeho pohled na svět, který v sobě pro změnu kombinuje svéráznou osobitost s nadhledem a vtipem. Tento charakterový aspekt přitom dokáže naprosto věrně přenést do tvorby své kapely M.O.D. Seriál o ní ale není možné začít bez zmínky o partě S.O.D., jejíž metalografie sice čítá pouhé dva příspěvky, ten debutový s názvem „Speak English Or Die“ ovšem znamená pravověrný kult, nesmrtelný symbol, na který dodnes přísahají desítky a možná i stovky žánrových uskupení, ty nejslavnější nevyjímaje.
Na samém počátku smečky S.O.D. (tedy Stormtroopers Of Death) ovšem nestál Milano, ale zakladatel thrashové legendy Anthrax, Scott Ian, který tenkrát hledal útočiště pro vedlejší crossoverové choutky. Konkrétní obrys jej napadl při nahrávání druhé řadovky „Spreading The Disease“ své domovské party, přičemž jako první přišel na svět maskot „Sargent D.“ s doutníkem v hubě a cool hláškami jako „nejsem rasista, nesnáším všechny“. Nejvíce proslulá je ale věta „Speak English Or Die“, která mě děsila před každým testem z angličtiny, je však jasné, že některé věci nelze brát doslova (i když tak mnoho lidí učinilo) a že již právě samotný titul prozrazuje smysl pro humor jednotlivých členů S.O.D. Mezi ty kromě Iana a Milana, který předtím drhnul baskytaru v partě The Psychos, patřil Scottův parťák z Anthrax, bicmen Charlie Benante, a také baskytarista Dan Lilker, jenž byl z Anthrax poněkud nešťastně odejit kvůli tehdejšímu zpěvákovi Neilu Turbinovi. Pozvání ke „stormtrooperům“ mohl tedy brát jako zadostiučinění, hlavně však dokonale zapadl do celé party, která dohromady disponovala smrtící hudební silou, jejíž intenzita dodnes bere dech.
Svět něco tak živelného ještě nezažil. Zapomeňte na první alba Motörhead, Metallicy nebo Venom, zapomeňte dokonce na rané Slayer, koncentrovaně animální energii alba „Speak English Or Die“ by se mohla přiblížit leda fošna „Reign In Blood“, jenže ta vznikla až o rok později. A podobně spontánně, jako vzniklo toto legendární dílo metalové historie, byla stvořen i debut S.O.D., jehož nahrání zabralo pouhé tři dny, z toho dva ve studiu a jeden v produkční „míchárně“. Není se ale co divit, inkriminovaná doba byla semeništěm obdobně zásadních počinů, nikdo přitom dopředu neplánoval, že napíše historicky převratné milníky, přesto se tak dělo. Billy Milano k tomu říká: „Dnes muzikanti tráví ve studiích zbytečně moc času, skoro všechno falšují, vrství, šperkují a nakonec zapomenou, proč ve studiu jsou.“ Pravdou je, že z prvního alba S.O.D. přímo vře strhující metalová agrese, stejně jako punková nespoutanost a nihilismus. Ve výsledku pak sice nejde o první (o pár měsíců dříve např. vyšel obdobně laděný debut "Dealing with It!" od dalších Amíků D.R.I.), avšak zajisté nejznámější a nejnadupanější spojení thrash metalu, hardcoru a punku, jinými slovy crossoveru. Díky fošně „Speak English Or Die“ se najednou začaly při koncertech scházet do té doby neslučitelné tábory fanoušků, a navzdory pár potyčkám spolu začaly pařit a bavit se, což vlastně automaticky vyvrací názory o nenávistné podstatě kapely, vždyť hudba S.O.D. ukončila hloupou nevraživost a stála na počátku tolerance širého hudebního undergroundu.
Deska mnoho času nezabere, žádná ze skladeb nepřesáhne délku tří minut, výjimkou nejsou ani několikasekundové srandičky, jež jsou nejvíce soustředěny v závěru díla. Většinovým autorem byl Scott Ian, Billy Milano složil dvě položky („Pi Alpha Nu“ a „No Turning Back“), jeho účast v S.O.D. byla zásadní z jiných důvodů. Zaprvé pro jeho fyziognomii, kterou budil u fanoušků respekt a donutil je dvakrát si rozmyslet případné projevy nelibosti, hlavně však zářil při vokálním frázování, kdy dokázal telegraficky vyštěkat neuvěřitelné množství textu, což adekvátně násobilo maniakálnost instrumentálního podkladu. V něm kromě thrashově neodolatelných Ianových riffů září Benantova bicí fašírka, stejně jako bublající Lilkerova basa, jež vyloženě tvrdí muziku. Songy jsou protkány tempovou variabilitou, pro níž jsou symbolické krátké nájezdy, na které naváže brutální crossoverový prasopal, případně některá z dynamicky šlapavých pasáží. Zdánlivá chaotičnost je zcela pod kontrolou, muzika je houževnatá jako hovězí kližka, neustále se děje něco zajímavého a kdybychom měli vyhlásit soutěž o nejchytlavější riff alba, těžko bychom vybírali vítěze. Důležité je dát tuto desku na jeden zátah, jedině tak do sebe jedenadvacet zářezů zapadne jako dokonalé puzzle a udeří s plnohodnotným důrazem (je jasné, že pokud si třeba pustíme pouze sedmi vteřinovou úlitbu „Ballad Of Jimi Hendrix“, asi to takový účinek mít nebude). V budoucnu nejcitovanějším kusem je každopádně titulní flák, velkou slávu si vydobyl také „Milano Mosh“, který se na dlouhá léta stal úvodní znělkou pořadu „Headbanger´s Ball“ v té době přední televizní stanice MTV.
Samostatnou poznámku zaslouží texty, zejména ty odlehčené vtipem, jako třeba když Milano popisuje nepříjemnou životní situaci o dojití mléka v lednici („Milk“), nebo zlehka šovinistický příspěvek s všeříkajícím názvem „Pre-Menstrual Princess Blues“. Na paškál ale přijdou i vážnější věci, jako kritika blbečků, kteří se přijdou na koncert jenom porvat („Fist Banging Mania“), za hranici politické korektnosti pak jde text o nekompromisním vyrovnání se s islámisty („Fuck The Middle East“), u něhož však zamrazí trvalá aktuálnost daného tématu.
Dopad prvotiny S.O.D. je známý. Řada vlivných muzikantů jej uvádí jako hlavní inspirační zdroj, jehož stopy jsou znatelné na mnoha velkých deskách. Budoucnost kapely ale nebyla růžová, poznamenaly jí spory mezi Ianem a Milanem, ani koncertů nebylo na samém počátku mnoho. Pro všechny šlo víceméně o boční projekt, Scott a Charlie pokračovali v Anthrax (některé riffy z kultu „Among The Living“ byly přitom původně složeny pro S.O.D.), Danny se připojil k Nuclear Assault a Billy Milano založil něco jako spin-off band s názvem M.O.D. Úspěch alba „Speak English Or Die“ (celosvětově se prodalo více než milion kopií) nicméně nebylo možné nechat bez odezvy, a tak se v průběhu let objevilo několik krátkodobých reuninonů, vznikla řada kompilací nebo živých záznamů (včetně výtečného alba "Live At Budokan" z roku 1992), avšak už pouze jediná plnohodnotná deska s názvem „Bigger Then The Devil“.
|
