„Anthrax měli problém s vydávající firmou, jejich alba se prodávala špatně, Scott potřeboval prachy, a tak si vzpomněl na S.O.D. a svého „kámoše“ Billyho, který by jej mohl vytáhnout z bryndy.“ Tak mluví zpěvák Billy Milano o vzniku desky „Bigger Than The Devil“, která měla být následovníkem veleúspěšné fošny „Speak English Or Die“. Milano zpočátku nesouhlasil, protože jemu se vůbec špatně nevedlo, měl vlastní nahrávací studio, dělal manažera několika kapelám (z nichž nejvíce vyniká jméno jeho dlouholetých kamarádů Agnostic Front), k tomu objížděl svět se svojí partou M.O.D.. Taky jej lehce iritovala skutečnost, že se Ian „za celou dobu neozval, nebyl schopen zvednout sluchátko a zeptat se aspoň jak se máš?“. Nakonec ale kývl pod podmínkou, že se novinka nebude rovnat kopii debutové nahrávky, přičemž zachová její bytelnou kvalitu.
Příprava desky trvala šest týdnů, většina komunikace však probíhala elektronicky, a to mezi dvojičkami Ian-Benante a Milano-Lilker. Samotné nahrávání bylo hotové za tři týdny, což je mimochodem desetkrát delší období, než jaké zabrala tvorba prvotiny. Tentokrát ale bylo k dispozici daleko více financí (re-union v podstatě zařídili lobbisté z firmy Nuclear Blast) a tedy více prostoru, který se zhodnotil nejen dobrým ozvučením desky, ale hlavně jejím obsahem, jenž skutečně nabízí vysoce jakostní crossoverovou nálož, aniž by popíral esenciální podstatu debutového zápisu. To vše plných čtrnáct let po jeho vydání.
Že pánové neztratili nic ze svého smyslu pro humor, dosvědčí již samotný motiv na obalu alba, který titulem paroduje prohlášení Johna Lennona, že The Beatles byli „více populární, nežli samotný Ježíš“, vizuálně si zase podává nejslavnější zápis „The Number Of The Beast“ od Iron Maiden. S tímto nápadem přišel Twiggy z Marylin Manson a pointou prý bylo narušit přílišnou vážnost těchto legend (potažmo celé metalové scény) a malinko podráždit „suchý britský humor“. Zpočátku se každopádně příliš nebavil management mejdnů, v úvaze byla dokonce žaloba, nakonec ale vše skončilo vzájemným usmířením. A je to dobře, vždyť svobodný nadhled je základem nejen dobrých vztahů, ale také muziky, což druhá řadovka S.O.D. opět potvrdila nejen instrumentální lehkostí, ale hlavně nápaditostí a silnou vtipností textové složky.
Tak třeba kus „King At The King/Evil Is In“ pojednává o návštěvě Kinga Diamonda v řetězci Burger King, z čehož nakonec vzejde jakýsi satanistický žvanec s cibulkou a sýrem. Flák „The Song That Don´t Go Fast“ napíná posluchače do poslední chvíle, jestli přece jenom nepřijde na řadu akcelerační smršť, nebo alespoň refrén („is there a freakin chorus, do you know?“), nechybí ani krátké sranda-songy navazující na „Ballad Of Jimi Hendrix“ z debutu, vzdávající svébytný hold mrtvým umělcům (zde např. „Ballad Of Michael H.“ o jednomu z dabérů seriálu The Simpsons, kterého manželka střelila do hlavy). Mimochodem, tyto položky se rovněž staly improvizační součástí živých vystoupení kapely, jednou takhle například Billy nečekaně zažertoval na adresu samotných Anthrax, což se Ianovi s Charliem zrovna moc nelíbilo. Rozšířená verze desky obsahuje také tracky „Seasoning The Obese“ a „Raise Of Sword“, které jsou v prvním případě osobitou poctou Slayeru, ve druhém parodií na „true-metalové“ spolky ala Manowar.
Hudebně očekávejme adrenalinovou jízdu s přehlídkou ultra-chytlavých riffů, variabilní „noise´n´mosh“ rytmiky, ale také za ty roky vycvičeného Milanova hrdla, který, když pořádně přitlačí na vokální pilu, disponuje silou atomové bomby. Zároveň pořád dokáže za mimořádně krátkou dobu vyštěkat ohromné množství textu, stejně jako frázovat s dechberoucím a sugestivně nakažlivým nasazením. V kombinaci s thrashově-punkovými kytarami, tvořící basou a neurotickými bicími (o typické blast-beatové smaženice nepřijdeme ani tentokrát) se pak jedná o prvotřídní crossoverovou masáž, v čele s parádními žánrovými peckami jako „Shenanigans“, „Make Room, Make Room“, „Free Dirty Needles“, „We All Bleed Red“, „Moment Of Truth“ a mým osobním favoritem „Kill The Assholes“. Vynechat nemůžeme ani kus „Aren´t You Hungry“, který byl napsán již v roce 1985, nakonec se na prvotinu nedostal, posléze z něj však čerpal jak Milano v M.O.D. (viz stejnojmenný hit kapely), tak pánové z Anthrax (song „Imitation Of Life“ z alba „Among The Living“). Na fošně „Bigger Than The Devil“ jej tedy můžeme zaslechnout v původní verzi.
Z celkového pohledu je možná pravda, že album nedrží pohromadě jako dokonale secvaknutý debut, což jde i na úkor delší stopáže (bez bonusů téměř čtyřicet minut), případně některých slabších songů (rozjezd alba v podobě titulní skladby, potažmo groovy písně „The Crackhead Song“ je lehce rozpačitý), na druhou stranu podobné návratové počiny končívají všelijak, „stormtropeři“ však nelehkou situaci ustáli se ctí a svým druhým zářezem si ostudu ani v nejmenším neudělali. Podle několika prohlášení jde zároveň o poslední dílo kapely, nicméně historie nás učí, že podobná „stoprocentní“ tvrzení byla již několikrát anulována. Nechme se tedy překvapit, vždyť původní nevraživost mezi jednotlivými členy je pryč (Milano v rozhovorech ze začátku milénia neskrývá nasranost úplně na všechny, kdežto nyní mluví o pevném přátelství hlavně s Dannym), horké hlavy vychladly, takže kdo ví, třeba příběh s názvem S.O.D. ještě zdaleka nekončí.
|
