HAMMER KING - King Is Rising
Po přečtení názvu této kapely a zhlédnutí výjevu na obalu je víceméně jasné, co bude následovat. Ano, heavy-power metal tak ortodoxní, že by stopy těžkého kovu byly patrné i v moči při doktorské prohlídce jednotlivých členů. A přece jsou v případě těchto Němců zaběhlé stereotypy lehce nabourány, jelikož na vokální pozici nekřepčí zpěvák typu Udo Dirkschneidera, ale chlápek s přezdívkou Titan Fox V, který vládne čistým hlasovým zabarvením, což byl také hlavní důvod, proč druhá řadovka Hammer King zbystřila moji pozornost. Mezi další patří slušný sound a hlavně obstojná hudba, která navzdory oddanosti old-schoolovým vzorcům působí příjemně neinvazivně a poslechově. Asi nepřekvapí, že hlavním hybatelem je střední tempo, nejvíce s typickou pochodovou rytmikou, občas se ale šlápne do pedálů a hned je situace o dost veselejší („Battle Gorse“). Dále potěší songy s povedenými melody vyhrávkami („The Hammer Is The King“) nebo thrashovými žiletkami („For God And The King“), najde se však také faktor, který významně kazí poslechový dojem. Jde právě o zpěv Titana Foxe, jenž je v pohodě při klidných polohách (a ještě více za sborové výpomoci), jakmile se ale pustí do výšek, je zle. Zpočátku díla se drží víceméně při zemi a nejde tak o nic dramatického, postupně se však odhodlává ke stále větším vokálním vzletům, až nakonec definitivně podrazí nohy celým skladbám (týká se zejména posledních tří položek). A to je škoda, neboť se tím najednou vyšší kvalita kapely srazí na úroveň úzkého lokálního charakteru.
5,5/10
YouTube ukázka - King Is Rising
DESTINY - Climate Change
Album „Climate Change“ švédských Destiny se na první pohled tváří jako plnohodnotná řadovka a mám takové podezření, že se jí takto snaží „prodat“ i samotní hudebníci, realita je však trochu jiná. Pravdou sice je, že všechny skladby jsou znovu nahrány (některé mají nové texty, protože se ztratily staré kopie), a také, že zde figurují noví členové ze zvučných spolků, jako zpěvák Jonas Heidgert (Dragonland) nebo kytaristé Michael Åberg (Nostradameus) a Veith Offenbächer (Dawn Of Destiny). Písně ovšem nové nejsou a byly již dříve uvedeny na předešlých albech kapely nebo alespoň hrány při živých vystoupeních v osmdesátých letech. Novinka Destiny je tedy jakýmsi best-ofkem, údajně výročním (ačkoli já jsem žádné jubilejní souvislosti nedohledal), nicméně nejen díky zmíněným faktorům, ale také dobrému soundu (bídným zvukem trpěly zejména první nahrávky Švédů) můžeme opravdu mluvit o značně odlišném zážitku. Největším lákadlem je samozřejmě vynikající Jonas Heidgert, avšak nejsem si zcela jistý, že je jeho z podstaty čistý vokál ideální zrovna pro muziku Destiny. Ta je totiž zatěžkaná jako ostravské podnebí a neprostupná jako amazonské pralesy. Ne, že bychom byli svědky nějakých progresivních orgií, většina riffů je ale přehlídkou tuhých heavy-power-thrash postupů, aniž by je odlehčovalo cokoli příjemného. Většinou se jede ve středním či přímo táhlém tempu, vítané zrychlení přichází ojediněle a nic moc nezachrání. Ještě hůře dopadly vokální linky, ve kterých by výraznější stopy chytlavosti nevyčenichal ani cvičený ohař, proto přichází Heidgertův talent víceméně vniveč. Album trvá dlouhých sedmdesát dva minut, díky pocitové nepřístupnosti ale působí nekonečně. Na jeden zátah jsem jej nedal ani jednou, při postupné aplikaci jsou (některé) songy o něco snesitelnější a položky jako „Lead Into Gold“, „Sabotage“, „Sheer Death“ nebo „Dream Reaper“ můžeme považovat za slušné zástupce výše zmíněné žánrové fúze. Hráčské výkony jsou precizní, kytary řežou se správnou intenzitou, potěší i občasný náznak melodického klenutí. Celkově na mě ale deska působí odtažitě jako čoudící baskervillská blata.
6/10
YouTube ukázka - Sabotage
FALCAR - The Metal Crusade
Nová česká parta Falcar je soustředěna kolem bratrů Palounkových, kteří ji v roce 2009 založili s úmyslem „dělat dobrou muziku a nikdy se nezaprodat“. Svoji tvorbu se snaží popsat jako „heavy metal symphony“, což je označení poněkud velkopanské, poslech dvou singlových skladeb zatím nenabízí nějaké symfonické hody, spíše vykazuje standardní znaky provinční produkce, včetně zvuku a obsahu videoklipů. Byla by však chyba hudbu Falcaru šmahem odsoudit, naopak, hned napoprvé je patrný nemalý potenciál, který se zrcadlí v líbivých melody-linkách, v případě titulního songu se slušným hymnickým motivem a trochou subtilních orchestrací, v „Inn Of The Last Home“ s příjemným folkově-baladickým odérem vedeným ve valčíkovém tempu. Velmi specificky přitom vyznívá zpěv Martyho Palounka, který se zřejmě stane zásadním lomítkem pro oblibu této party. Jeho téměř „mazlivé“ zabarvení nepůjde do uší každému, mně osobně se však zamlouvá a právě v něm spatřuji největší hodnotu Falcaru, která jej může v budoucnu odlišit od ostatních uskupení. Prozatím tedy vládne spokojenost a těšení se na věci příští.
6,5/10
YouTube ukázka - The Metal Crusade
|
