Maník s přezdívkou Ced je multiinstrumentalistou, který je členem řady kapel, včetně vlastních projektů. Je schopný (ve svém studiu) vydat alb ročně. A to mu asi trochu leze na mozek, takže jednou řekne, že končí s tím a tím a bude se nadále věnovat jen tomu a tomu a o pár měsíců později je všechno jinak. Tak např. minulý rok prohlásil, že pozastavuje spolek Breitenhold a uzavírá projekt Blazon Stone, přičemž se hodlá v budoucnu věnovat hlavně partě Rocka Rollas. Jaká je současná situace? Na facebooku visí stránka Rocka Rollas R.I.P. a na světě je nová fošna „War OF The Roses“ od Blazon Stone. Uff…
Množství vydané hudby má za následek její nevyhnutelné splývání, na druhou stranu, pokud patříte mezi ortodoxní fanoušky Running Wild, kteří jsou pro Ceda ultimátní inspirací a jimž svojí tvorbou vzdává hold (to jsou jeho slova, někdo by mohl mluvit o kopii či přímo vykrádání), musíte švédského autora velebit a děkovat mu za neustálé oprašování odkazu německých pirátů. Ale protože já mezi podobné nadšence nepatřím, musím se soustředit hlavně na onu tvůrčí repetici, ačkoli je pravda, že se tentokrát nejedná vyloženě o průšvih a novinka „War Of The Roses“ představuje Ceda v lepším skladatelském světle. Velkou zásluhu na tom má fakt, že zrovna u Blazon Stone Ced přenechává vokální pozici hostujícímu pěvci, tentokrát jistému Eriku Forsbergovi. Jeho hlas je sice v tradici Cedovy producentské práce lehce utopený, což je zřejmě záměr, který má umocnit pocitový návrat do osmdesátých let, nicméně Erikův projev je pořád lepší, nežli nevýrazné Cedovo hrdlo. Ale co dál? Samozřejmostí jsou pěkné vyhrávky a sóla, kladem je i svižně ubíhající rytmika (v případě úvodního songu „Born To Be Wild“ se ani nenadějeme a po pár vteřinách slyšíme refrén), slabinou naopak zůstávají vokální linky, ve kterých ne a ne zavadit o pamětihodný motiv (v čemž tedy Ced oproti Kasparkovi jednoznačně selhává).
Pokud se riffů týká, ty jsou jakoby vypadlé z kytarové kolbenky, vše je šíleně předvídatelné, strojově zaoblené a postupem času nudné. Ced se sice rozplývá nad titulní kompozicí, která zabrala téměř deset minut, jenže ani ona v nejmenším neuhýbá z uzoučkých tvůrčích mantinelů a vlastně jen upozorňuje na autorovu neschopnost alespoň na chvíli překvapit něčím jedinečným. Drobnou výjimkou z kostnatého schématu je snad instrumentálka „Welcome To The Village“, ale to pouze proto, že na rozdíl od Running Wild připomíná Iron Maiden. Výsledkem je tuctový produkt, který však, pokud by to někomu nestačilo, jenom o pár dní později následuje nové EP „Ready For Boarding“. Jak říkám, kolbenka hadr.
|
