Hammerfall se nám krásně zakulatili. Blížící se kulaté výročí (dvacet let od vydání debutového alba) slaví desátým řadovým albem. A (coby heavíkový konzervativec) s potěšením hlásám, že se to na něm všechno sešlo v podstatě v ideální formě. Etapu drobných experimentů už mají Hammerfall za sebou, takže nic jiného, než léty prověřenou klasiku od nich není možné čekat. To, že jsou šikovní muzikanti, o tom už léta nemusí nikoho přesvědčovat. To, jaká pohoda, nadhled, lehkost a nadšení z nich v poslední době sálala z pódia, signalizuje, že všechna kolečka do sebe aktuálně zapadají na nanometry přesně. Vezmete-li v potaz všechny zmíněné argumenty, nemůže z toho vyjít žádný jiný výsledek, než ten, že „Built To Last“ je na jednu stranu sice snadno odhadnutelná a už předem jasně čitelná deska, na straně druhé nabízející velmi, velmi, velmi chutnou porci osvědčeného menu.
O tom, jaká je vlastně je nová deska „Built To Last“ asi nejlépe vypovídá skutečnost, že kteroukoliv z deseti skladeb mohou Hammerfall s klidným srdcem zařadit do koncertního playlistu, žádná z něj nebude ani o ždibíček vyčuhovat a přitom každá bude mít pro hroziče pod pódiem dostatečnou přitažlivost. Možná překvapí zařazení přímočarky „Bring It“ hned na úvod, její jednoduchý riff a štěkaný slogan přece jen těch lákadel nabízí asi nejméně z celé desky, ale základy, na kterých Hammerfall stojí, tedy suverénní Cansův projev, šlapavou rytmika, živočišné sólové kytarové přestřelky i dostatečně sytý zvuk samozřejmě nabídne v plné míře. Co na obyčejnosti ztratí Hammerfall v úvodu, to vzápětí dohánějí osudově pompézní hymnickou „Hammer High“. Klišé až na půdu, dokonale chytlavý a jednoznačně aktuálně nejzapamatovatelnější refrén, k tomu jiskřivý dialog sólujících kytar, luxusní staromilská pohoda. Hymnická zpěvnost kouká i z „The Sacred Vow“, v jejímž úvodu Hammerfall naznačí, že i vláčné pocitovky jsou na programu dne a „Twilight Princess“ svojí náladou přesně navazuje na ploužáčky, kterými Hammerfall dojímali již v druhé polovině devadesátých let. Snad s výjimkou zvonivých kláves a volnějšího tempa v atmosférickém finále „Second To None“ jedou Hammerfall stále podle stejného schématu a nic nového nevymýšlejí. Ale kombinace protřelé zkušenosti a živé spontánnosti (a zároveň i tím, že se udrží na střízlivé třičtvrtěhodině) je až neskutečně lehkonohá, a tak je možné „Built To Last“ zařadit (přesně v duchu toho, co o téhle desce sami muzikanti prohlašují) k nejlepším deskám, které kdy tahle parta nahrála.
S vydáním debutového alba „Glory To The Brave“ se psalo o Hammerfall jako o spasitelích, kteří klasický heavy metal polili živou vodou. Troufnu si tvrdit, že dvě dekády poté je tahle pozice kapely snad ještě o něco silnější. Co na tom, že prakticky všechny novinkové skladby by bez jakéhokoliv zadrhnutí zapadly na desku Hammerfall už před těmi dvaceti lety, když veškerá klišé i povědomé motivy znějí díky elektrizujícímu provedení tak svěže? Takže milí staromilští kladiváři, k poctě kladivo a všichni: „Hammer high this is a freedom cry! Hammer high, no one should ask me why! It`s my life – tell me I will defy! Hammer high until I die!“
|
