To si tak 27. října prohlížíte hudební servery a najednou se na vás začne odevšad hrnout zpráva, že Avenged Sevenfold vydali neočekávaně nové album. Cože? Apríl je přece v dubnu, to musí být nějaký trolling nebo omyl. Oficiální prohlášení ale není jiné, a tak nezbývá než veškeré naděje směřující k prosinci (kdy měla novinka původně vyjít) realizovat ihned a pustit se do objevování. V době, kdy se alba velkých kapel oznamují i několik let dopředu a pravidelně jsme masírováni singly a rozhovory před samotným vydáním, je tento opačný přístup velmi příjemnou změnou. Dokonalý marketing završilo ještě celosvětové vysílání živého hraní kapely na střeše budovy jejich nových chlebodárců – Capitol Records a občasné zahlédnutí velkého loga Avenged Sevenfold všude po světových metropolích během října.
K tomuto geniálnímu tahu se však vztahuje jedna myšlenka, kterou nemůžu vytěsnit z hlavy. Dovolte mi nyní divokou fabulaci. Dle dostupných informací se mělo nové album jmenovat „Voltaic Oceans“ a vyjít mělo letos 9.12. Proč ta náhlá změna? Zaprvé v druhé půlce listopadu vydává dlouho očekávanou desku i Metallica, takže by bylo více než pravděpodobné, že se do konce roku o ničem jiném mluvit nebude. Vedení Avenged Sevenfold si tedy sedlo s muzikanty a vymyslelo plán na posunutí vydání téměř měsíc před Metallicu s tím, že nečekané vydání desky bude mít výrazný efekt, který by mohl trvat s trochou štěstí pár týdnů. Lidé začnou naposlouchávat všechny písničky, začnou debatovat o celém dokonalém překvapení a hle – do vydání nové Metallicy bude zbývat už jen pár dní. Šokující odhalení tak bude výhrou pro všechny strany. Zadruhé: kapela se s původním studiem Warner Bros. nerozešla v dobrém a případ skončil i u soudu. Warneři se po odchodu A7X ihned vytasili s oznámením kolekce největších hitů kapely, které vychází 2. 12., tedy týden před plánovaným datem „Voltaic Oceans“. Náhoda?
Je sice pravděpodobné, že výše uvedený odstavec je snůškou blábolů a vše bylo do puntíku již dávno promyšlené dopředu, ale proč to všechno píšu? Protože produkce desky je včetně materiálu samotného nedodělaná. Bicí souprava je v mixu neúměrně vysoko, samply jsou taktéž hodně výrazné, kytary tím pádem trochu utopené (především tedy Zackyho rytmická kytara) a zpěv M. Shadowse nikdy nebyl mdlejší a nudnější. Vše souvisí se vším a je možné, že ten chybějící cca měsíc do 9. 12. by všechny tyto neduhy mohl smáznout. Ale taky nemusel. Budu se zřejmě opakovat stejně jako všichni ostatní, ale citelně chybí Jimmy „The Rev“ Sullivan, který krátce před vydáním desky „Nightmare“ tragicky zahynul. Nejedná se ani tak o bubenické dovednosti (Brooks Wackerman je na tom technicky skvěle a dokonce Jimmyho styl i zřejmě záměrně připomíná) jako spíše o skladatelské schopnosti a cítění. Na novém albu chybí velké stadiónové refrény, chybí typické výrazné kytarové dvojhlasy a chybí pořádné melodie. Zkrátka chybí hity. Nekoná se žádné „Afterlife“, „Almost Easy“, „Nightmare“ nebo „Chapter Four“. Všechno je na sebe naházené bez ladu a skladu a chybí tomu dohled a vytřídění nápadů. „The Stage“ tak v konečném důsledku působí jako produkt na hranici mezi demoverzí v pokročilé fázi a prvotním nástřelem mixu.
Dost už bylo osočování a hanění. I když se novinka v lecčems nepovedla, převládá z ní příjemný pocit už kvůli jediné věci: kapela zní jako před deseti lety. Bezkrevná a nudná plejáda okopírovaných klasických postupů hardrockového střihu s názvem „Hail to the King“ se naštěstí neopakuje. Naopak, výměna bubeníka a zdá se, že i studia, vlila členům novou krev do žil. Místo pohodlnosti a lenosti nastupuje kreativita a risk v podobě přepálené stopáže a hutných instrumentálních pasáží. Ty jsou zdaleka tím nejlepším, co může nová placka nabídnout. Synyster Gates opět trápí kytaru ve všemožných polohách a Brooks Wackerman mu zdatně sekunduje. Z přehršle nápadů musím zmínit třeba hlavní riff v chytlavé „God Damn“, punkově svižný refrén v „Paradigm“ nebo výraznou dechovou vložku v „Sunny Disposition“. V rovině skladatelské je na tom nejlépe titulní skladba s výbornou mezihrou, solidním refrénem a vydařeným textem. „The Stage“ je albem koncepčním a texty se opírají o témata umělé inteligence, budoucnosti lidstva, velké otázky vesmíru a naší existence. Tento progres a zrání jednoznačně kvituji.
Kapitolou samu pro sebe je závěrečná skladba „Exist“, která si z celkové stopáže desky uzmula rovnou patnáct minut a dělí se na tři oddíly. První část je ryze instrumentální a působí takřka jako náhodný jam ve zkušebně. Od sedmé minuty začíná druhá část, kterou lze charakterizovat jako neurážející baladu a o závěr se postará opět instrumentální vložka plynule navazující na předcházející pomalejší kousek. Výtka je jasná: necelých deset minut instrumentálního blbnutí je naprosto zbytečných. Přitom kapela již v minulosti dokázala, že psát epické dlouhé skladby umí („A Little Piece of Heaven“, „M.I.A.“, „I Won´t See You Tonight“), ale s tím rozdílem, že jsou asi o cca polovinu kratší a obsahují asi třikrát víc záživnějších nápadů, spojených v jeden komplexní celek. Na to, aby A7X vyrukovali s podobně rozmáchlým opusem nad deset minut a snažili se přiblížit skladatelským schopnostem takových umělců jako Tobias Sammet nebo Tuomas Holopainen (kteří dokázali, že tuto disciplínu zvládají dokonale), zkrátka nemají.
Jak tedy zhodnotit „The Stage“? Určitě jde o krok správným směrem a o ujištění, že kapela má pořád co nabídnout. Tentokrát však narazila na zbytečně velké ambice a snahu přebít minulé album kreativitou a invencí. Z této snahy pak pramení těžkotonážnost alba a kostrbatý dojem z prvních poslechů. Více péče by kromě skladatelské složky snesla i produkce, která se pomalu blíží polotovaru. Vše ovšem přebíjí výrazný plus ve znamení progresivity, kreativity a návratu zpátky někam mezi alba „City of Evil“ a „Avenged Sevenfold“. To si myslím, že fandům bude stačit. Že Avenged Sevenfold jsou zpět. Rád bych dodal „v plné síle“, ale to už pravda bohužel nikdy nebude.
|
