Polští Vader se na deathové scéně pohybují od samého začátku, přičemž nejpozději s fošnou „De Profundis“ (1995) pronikli na její vrchol. Tam si hoví jako kostlivec na obrněném trůně, což je zároveň přebalový výjev nové studiovky s názvem „The Empire“. Žádné servítky, už vůbec ne kompromisy, očekávejme starý známý death´n´thrashový masakr, který je až po okraj narvaný hyperaktivní rytmickou artilerií, kytarami nabroušenými jako dranžírák Michaela Meyerse, nezaměnitelným Peterovým štěkotem, a také: masivní dávkou rutiny.
Deska „The Empire“ působí jako žvanec vhozený do chřtánu hladových fanoušků, který je úplně v pohodě nasytí, na patře však zanechá pocit, že se lovilo v až moc běžných teritoriích, kde je vždy něco k nalezení, pro vydatnější a méně obvyklé chuťové zážitky by ale bylo nutné zapátrat někde jinde. Plně to platí pro úvodní dvě flákoty „Angels Of Steel“ a „Tempest“ (což není tribute song věnovaný zpěvákovi švédských Europe), ve kterých nepřijdeme o tradiční vaderovské ingredience, včetně blast-beatové huspeniny, pištících kytar nebo náhlých tempových zvratů, ale to je zhruba vše. Zajímavější momenty přijdou hned poté, když songy „Prayer To The God Of War“ a "No Gravity" odzbrojují sekanými riffy a našlapanými frázemi, které jsou v případě prvně jmenované skladby povzneseny thrash´n´rollovým sólem, u druhé zase okořeněny působivě zpomaleným dojezdem. Dobře dopadla také položka „Iron Reign“, kde pomalejší úvod doprovodí metronomicky šlapavá rytmika, kytarový motiv, jenž sice lehce připomíná pecku „Dethroned Emperor“ od Celtic Frost (kterou mimochodem Vadeři předělali na prvním dílu coverů „Future Of The Past"), ale přesto (právě proto) funguje, případně pěvecké hrátky, u nichž to vypadá, že Peterovi vypomohl doprovodným vokálem samotný Satan.
Nutno dodat, že jde zároveň o nejdelší kompozici, většina písní se pohybuje kolem tří minut, přičemž některé skončí dřív, než stihnout nabídnout dostatek zábavných nuancí (např. punkem načichlá rychlovka „Parabellum“). Nátisk "Genocidius" zase překvapí svoji druhou polovinou, kde počáteční sypačku vystřídá náhlé zpomalení, ve kterém Poláci dojedou až na konec skladby, což vyloženě neprospívá celkové dynamice a malinko to působí, jakoby tvůrci nevěděli kudy dál. Výjimku tvoří vrcholný kus s pěkným názvem „The Army-Geddon“, v němž je naopak táhlý start předzvěstí závěrečného vyostření, jakoby ďábel rekrutoval armádu k boji, který vyústí v apokalyptickou zkázu. No a zbytek songů? Na ně už zcela doléhají výše zmíněná slova o rutině, jež sice pořád znamená značnou kvalitu (do které patří i precizní nazvučení díla), ve výsledku ale umocňuje dojem tuctového produktu kapely, kterým Poláci jenom vyplnili smluvní závazky u labelu Nuclear Blast.
|
