Stejně jako se vyskytují šikovní lidé v nejrůznějších profesích, existují také zruční muzikanti, pro které není problém napsat poměrně složité kompozice. Jenže takových je hodně, takže pokud chtějí být výjimeční, měli by zároveň přijít s něčím, co je oddělí od širých houfů. Flák osobitosti, špetku jedinečnosti, nebo alespoň kus srdce. Zde už nám pomyslné davy značně řídnou a obávám se, že osamocené množinky nerozšíří ani členové kapely Noveria. Také v jejich progresivním power metalu je patrná nemalá řemeslná zručnost, nechybí ani vynikající zpěvák nebo zvuk, výsledné formě ale chybí onen abstraktní vklad, který by novince a v pořadí druhému albu „Forsaken“ dodával kýžený punc mimořádnosti.
Co se těmto Italům nedá upřít, je temná atmosféra, která prostupuje hudbou jako smogový mrak začínající u art-worku a pokračující přes intro „Lost“, v němž klavír vytváří soft-hororový motiv, a nakonec se nořící do těžkých metalových riffů, potažmo tuhé dramatické orchestrace. Zejména u té se ovšem brzy projeví úzké schéma, kdy většinou zaslechneme táhlé smyčce, u kterých se nelze zbavit pocitu, že je tvůrci okopírovali od jiných spolků (namátkou Pyramaze, Hollow Haze, Borealis). Ani v rovině progrese autoři nesrší bůhvíjakou originalitou, naopak, kytary kopírují ty nejzákladnější žánrové vzorce bez jakéhokoli obohacení. Zbývá tedy poslední naděje, a to, že Italové do svých tónů vkládají vášeň, jejíž hloubka si posluchače přece jen přikloní na svoji stranu…
Zde už je situace o něco zajímavější, ačkoli kdybychom ji měli měřit mírou chytlavosti, také se závratných výsledků nedočkáme. Občas se už už zdá, že se melodie konečně nadýchne k vzletnému výletu (refrény písní „Shock“ nebo „(W)hole)", jde ale pouze o náznaky, tvůrci jako by se vyloženě báli, že trochou cukru zkazí výsledný produkt. Jenže stejně jako hořká čokoláda obsahuje podstatný podíl sladidel, tak i zde by temný základ snesl oživení, kterým by nabyl na chutné variabilitě. Nejsilnější závan lehkosti proudí skladbou „Where Everything Falls“, a to zejména díky hostujícímu ženskému hrdlu Kate Nord. Pokud se rytmické dynamiky týká, není nouze o rychlejší pasáže, jejichž aromatický průnik dotváří thrashová odrůda s modernistickým přívlastkem (např. songy „Hatred“ a „If Only“). Zase jde ale spíše o pocitově umělý doping, nežli konstruktivní a promyšleně strategický autorský prvek. Škoda, našlápnuto bylo opravdu slušně, už jen díky zmíněnému vokalistovi, který patří k velmi dobrým zástupcům svého řemesla, o to víc mrzí výsledek, jenž je zaměnitelný s kdejakým výrazově obdobným spolkem.
|
