Album „Speak English Or Die“ od S.O.D. zaznamenalo ohromný úspěch, přesto se po jeho vydání nenašel prostor pro přímé pokračování, duo Scott Ian a Charlie Benante jeli dál s Anthrax, Danny Lilker se připojil k Nuclear Assault. V tu chvíli stál zpěvák Billy Milano před otázkou, co bude dál. Na dvojku S.O.D. se dle svých slov těšil, zároveň však dodává, že jej nehnala touha ukázat ostatním, jak se dokáže postavit na vlastní nohy. A tak prý ke vzniku M.O.D. vedla v podstatě nevinná situace, kdy Milana v obchodě s elpíčky oslovil mladík s otázkou: „Ty jsi ten borec z S.O.D.? Zkus prosím poslechnout naše demo, hledáme zpěváka, třeba se ti to bude líbit.“ Billyho tato smělost nejprve hodně pobavila, nakonec ale dal muzice šanci a k účasti svolil. Onen mladík se jmenoval Tim McMurtrie a byl prvním kytaristou M.O.D.
Jasné však je, že nad vším okamžitě převzal pevnou ruku Milano, těžko např. předpokládat, že by se původní název kapely, k níž se přidal, tak nápadně podobal jeho dřívějšímu působišti (ve skutečnosti se pánové jmenovali Angry Corpses). Billy zkrátka potřeboval spoluhráče, aby mohl pokračovat v cestě započaté stormtropery, ne že ne. I proto pojmenoval první album M.O.D. (tedy Method Of Destruction) „U.S.A. for M.O.D.“, což byla parafráze na titul „U.S.A. for S.O.D.“, jenž byl původně zamýšlen pro následovníka „Speak English Or Die“. A tím spojitosti nekončí, stejně tak úvodní song „Aren´t You Hungry“ byl jednou z prvních písní, jež byla napsána pro S.O.D., Milano ji pro potřeby své nové kapely pouze lehce upravil. Skladatelský odkaz členů Anthrax najdeme i v dalších skladbách („Jim Gordon“, „Bubble But“ a „Bushwackateas“, vše demáčové kusy S.O.D.), Danny Lilker navíc odzpíval pár frází, Scott Ian zahrál něco na kytaru a zároveň zářez „U.S.A. for M.O.D.“ produkoval (a dosáhl lepšího soundu, než jakým oplýval debut S.O.D.)
No a hudebně se rovněž pohybujeme na stejném kolbišti, i když se nedá mluvit o něčem jako kopii stormtroperů, tvorba M.O.D. nedisponuje takovou maniakální živelností a klade o něco větší důraz na odlehčenou rozmanitost, což dokládá také o čtvrt hodiny delší stopáž. Neměnné zůstávají texty, které jsou stejně kontroverzní jako vtipné, nechybí ani krátké sranda-songy, jako třeba „That Noise“, jenž dokáže nepřipravené posluchače slušně nasrat, v případě přemrštěné hlasitosti pak může roztrhnout ušní buben, eventuálně kus „Bubble Butt“, který si bere na paškál obéznější slečny (podobně jako další skladba alba „Spandex Enormity“). Nepůsobí to ale až tak šovinisticky, jak by se mohlo zdát, když vezmeme v úvahu, že vše zpívá člověk, který měl vždy pár kilo navíc, je okamžitě jasná ironie a nadsázka celé záležitosti. Tou oplývají i lyricky závažnější fláky, které Milano psal „z pohledu lidí, co sedí nahoře“, což ale „určití zabedněnci nepochopili a často se vše obrátilo proti mně“. Patrná je každopádně jistá politizace, kterou evokuje již samotná americká vlajka na obalu desky, potažmo maskot, jenž je variací na symbol tamější vlády, Strýčka Sama. Nakreslil jej Billyho kamarád Anthony Ferkar a pojmenován byl (poněkud divně) „Corporal Punishment“. Podobnost s postavou „Sgt. D“, která hrozila z prvotiny S.O.D., je opět více než zřejmá.
Většího posunu dosáhl Milanův projev, který sice ještě nedosahuje budoucí agresivity, přitlačení na hlasové ústrojí je ale oproti S.O.D. jasně slyšitelné, stejně tak příklon k melodickému klenutí, které na „Speak English Or Die“ nebylo na místě. Vždyť na debutu M.O.D. zaslechneme dokonce plnohodnotnou baladu s názvem „Ode To Harry“, logicky však nejde o klasický ploužák, ale o svébytnou píseň o klučinovi Harrym, který se rozsekal ve své káře.
Přítomno je dokonce náladotvorného hvízdání, které ještě umocňuje zábavnost celé skladby. V opačném gardu se odehrají thrashem napuštěné výlevy, v čele s nekompromisním opusem „Hate Tank“, u něhož Billy jeví tendenci vyřvat si hlasivky a kytarové riffy skutečně disponují silou tankových pásů. Dočkáme se i typických a vždy chytlavých hardcore-punkových motivů („Jim Gordon“), basou probublaných začátků songů, pro-koncertně pochodové rytmiky (zejména nakažlivá první polovina štychu „Dead Man/Most/Captain Crunch“), dynamických riffů („Man Of Your Dreams“ o Freddiem Krugerovi) a samozřejmě nesmí chybět několik blast-beatově naklepaných pasáží (např. v pubertální vzpouře proti rodičům „Parents“).
Na druhou stranu zde zavadíme také o některé slabší položky, jako „Don´t Feed The Bears“ nebo „You´re Beat“, jsou však v jasné menšině a z celkového pohledu je nutné o debutu M.O.D. mluvit jako o povedeném crossoverovém díle, které sice ještě silně čerpalo z odkazu S.O.D., zároveň si však nesměle razilo vlastní osobitou cestu, která se dosti specificky projevila o rok později singlem „Surfin´U.S.A.“, potažmo EP „Surfin´M.O.D.“, kde Milano vzdal hold oblíbeným kapelám jako Chicago, The Isley Brothers, ale hlavně The Beach Boys, jejichž hit „Surfin´U.S.A.“ předělal k obrazu svému a byl to zejména tento cover, který posunul M.O.D. do širého povědomí a zároveň předznamenal úspěch v podobě druhé řadovky „Gross Misconduct“.
|
