Mladí Němci z Kissin‘ Dynamite v pátek večer v pražské Chmelnici rozpoutali divočinu. Kapela v létě vydala novou desku „Generation Goodbye“ a teď si užívá headline turné k její propagaci. A zdá se, že na prodeji lístků rozhodně netratí. Minimálně u nás se klukům povedlo nalákat početné publikum, které klub zaplnilo z více jak tří čtvrtin. Přestože se na posledních deskách mladí Němci odklonili od stylu inspirovaného heavy a hair metalem let osmdesátých let a pouštějí se do modernějšího soundu, publikum vypadalo různorodě – od malé holčičky, až po pány v nejlepších letech. Kapela v čele s Hannesem Braunem rozdováděla dav takovým způsobem, až zpěvákovi docházela slova. A ke kompletnosti zážitku musím pochválit i zvuk, který evidentně na Chmelnici opravdu zaznamenal změnu k lepšímu.

Jako pomoc si Němci přizvali švýcarskou hardrockovou partu Maxxwell. Přestože klub nebyl v době jejich vystoupení ještě tak zaplněný a rozdivočelý, přítomné diváky si svou nenucenou, leč energickou show pánové rozhodně získali. Samotná kapela vypadala potěšeně a nadšeně a bavila fanoušky nejen svým vystoupením, ale také tím, když se zpěvák Gilberto Melendéz maličko zamotal do svého projevu při představování jednotlivých skladeb. Maxxwell mají na kontě tři alba, poslední s názvem „Tabula Rasa“ vydané v roce 2014, ze kterého zazněly například „Fuck It!“, „Partyking“, „Trails of Hate“, „Man of Steel“, bylo také hlavním zdrojem pro jejich setlist. Čtyřicetiminutové vystoupení zavírala skladba „Queen of The Night“ z EP „Xx“, která svým refrénem trochu připomněla finské The Rasmus a když kapela odcházela z pódia, byl pod ním už téměř dvojnásobný dav, než na začátku. Zdálo se, že si Kissin‘ Dynamite vybrali dobrého předskokana, už třeba proto, že se na ně přišel spolu s manažerem podívat i bubeník Andi.

Když se ale měli na pódiu objevit headlineři, zvedli se od stolečků, kde doposud poposedávali, už téměř všichni návštěvníci a přesunuli se do sálu podívat se, co mladíci přichystají. A ti přichystali opravdový nášup. Kissin‘ Dynamite zahájili vystoupení titulkou z nové desky „Generation Goodbye“ a už v tu chvíli bylo jasné, že na Chmelnici nezůstane kámen na kameni. Nevzpomínám si, kdy jsem naposled viděla koncert odehraný s takovou chutí a zároveň na tak titěrném prostoru. Kissin´ Dynamite definitivně patří na mnohem větší pódia a jejich frontman už na Masters of Rock 2009 v pouhých sedmnácti letech ukázal, že má na to podmanit si davy. O sedm let později (po dalším úspěšném vystoupení na letošních Masters) mu opět české publikum zobalo z ruky. Následovaly skladby „Money, Sex & Power“ a „DNA“ z dvou desek předchozích a kapela se rozhodně neorientovala jen a pouze na novinku. Také hlavně proto, že, jak sám zpěvák poznamenal, měli na vystoupení skvělé dvě hodiny. A do dvou hodin se přeci jen pár skladeb z diskografie obsahující pět alb už vejde. Z nové desky si kapela vystřihla ještě „Highlight Zone“, baladu „If Clocks Were Running Backwards“, vyžadovanou skladbu „She Came She Saw“, „Somebody To Hate“, pochopitelně „Hashtag Your Life“ a v přídavku odcházeli s „Flying Colours“. Co rozhodně potěšilo, bylo zařazení kousků starších, jako třeba „Love Me, Hate Me“ a „Supersonic Killer“ z desky „Addicted To Metal“ a pilotka z prvotiny „Steel of Swabia“. Po dvou prvních deskách ale pánové sáhli minimálně. Pár skladeb zahrnuli do takzvané piano medley, kdy se Hannes usadil za opravdové piáno a jeho bratr sáhl po akustické kytaře. Z „Megalomanie“ zaznělo „Running Free“, „Deadly“ a „Ticket To Paradise“. Z „Money, Sex & Power“ zase „She’s A Killer“, „Operation Supernova“, „Sex Is War“ a během přídavku „Six Feet Under“, po které se Hannes objevil v královském hermelínu s jedním z jejich největších hitů „I Will Be King“.

Během letošního roku jsem nenavštívila tolik koncertů, kolik bych si přála a zpátky v Čechách jsem byla jenom na dvou, přesto si troufám říct, že Kissin‘ Dynamite zatím v mém osobním žebříčku vedou jako vystoupení roku. Také jsem chtěla poznamenat, že jejich vystoupení gradovalo, ale to by nebylo přesné. Grády rozhodně mělo, jenomže od začátku do konce. Kapela ani publikum na chvíli nepolevili a bylo jedno, zda zněly pomalejší balady, nebo rockové pecky. Energie se přelévala z kapely do publika a zpátky přesně tak, jak to má na správných koncertech vypadat a fanoušci reagovali na všechny podněty. Samotní muzikanti označili Prahu za zatím nejhlasitější publikum, které na téhle šnůře měli a vypadali vážně potěšeně. Myslím, že kdyby se na koncertě vyskytli ti z našich čtenářů, kteří o této kapele ne zrovna pěkně hovoří, myslím, že by minimálně poupravili své hodnocení, pokud ne úplně přehodnotili.