Pouhé dva roky uběhly od vydání debutu „U.S.A. For M.O.D.“, a přesto se stihla vyměnit celá sestava. Samozřejmě kromě Billy Milana, který k tomu po svém způsobu dodává: „V komunikaci s lidmi nemám větší problémy. Mám však takovou vlastnost: jsem hodně upřímný. Řeknu, co cítím, jak to cítím, a je mi jedno, co si o tom budou ostatní myslet. To vždy způsobilo hodně problémů.“ V tomto tvrzení lze nalézt příčinu nejen oné první personální totálky kapely, ale také všech dalších. V historii M.O.D. neexistují dvě regulérní studiovky, jež by nahrála stejná sestava, výjimku lze najít pouze v souvislosti s EP „Surfin´M.O.D.“ a fošnou „Gross Misconduct“.
Při jejich tvorbě se přestaly hrát lidské šachy a s Milanem alespoň na chvíli vydržela zajímavá společnost muzikantů, mezi nimiž vynikají jména Louis Svitek a John Monte, kteří se později připojili k partám Mindfunk nebo Ministry, a pozadu nezůstal ani bicmen Tim Mallare se svojí účastí v Overkill. Dohromady tito pánové kromě zručného ovládání svých nástrojů předvedli také značnou skladatelskou schopnost, jelikož se vespolek podíleli na tvorbě většiny písní desky „Gross Misconduct“ (jejíž název je odvozen od Billyho první kapely, kterou založil, když mu bylo teprve 14 let). Dalším autorem se stal známý producent (mimo jiné i tohoto alba) Alex Perialas, jenž pomáhal s psaním skladeb „Come As You Are“, „The Ride“, a také „No Hope“, která celé dílo rozjíždí, přičemž svým obsahem víceméně symbolizuje celé následující dění.
To navazuje na debutový zápis, zejména na onu rozmanitější a jasně melodičtější linii, pozvolna se odklánějící od masakrální podstaty Billyho předcházející smečky S.O.D. a hledající vlastní tvář, která se více vzhlíží v odlehčené hudební formě, do níž spadá i pořád celkem uhlazený Milanův zpěv, jenž začal výrazněji přidávat na agresi až na následující studiovce „Rhythm Of Fear“. Dočkáme se tedy pravidelných tempových zvratů, postupně zrychlující a zase brzdící rytmiky, nebo chytlavých riffů s hardcore punkově a thrashově ochlupeným ocasem. Zmíněná lehkost se nicméně vždy netýká Milanových textů, který se celoživotně potýká s mentorským nutkáním a sem tam si neodpustí sociální agitku (např. hned v úvodní „No Hope“ o tom, že není pěkné býti líným). Vždy však bude platit, že mu více sluší vtipné lyrické „scénáře“, které hlavně daleko více sednou ke crossoverové muzice. Viz „No Glove, No Love“ (jíž Billy napsal společně s Brianem Wheatem z kapely Tesla) s textovými fragmenty jako „young, dump and full of cum“ a zejména kus „Theme“, kde se Milano za oddaného sborového přitakání staví na hrdinský piedestal. Výsledek je velmi vtipný, přičemž povedený dojem skvěle dotváří „funky“ hravý baskytarový motiv.
K dalším perlám řadím svižně rozpohybovaný štych „Satan´s Cronies“ (s parádní houpavou pasáží a Billyho vokálními hrátkami), track „Come As You Are“ s mimořádně vtahujícím riffem (a opět líbivou mezihrou), zdařilý cover-song „In The City“ od punkové bandy Fear (refrén „I love living in the city“ jsme s kámoši s chutí vyřvávali do nočních ulic), nebo thrashem infikovaný flák „True Colors“, k němuž bylo stvořeno v té době legendární video, kde Milano shodí z pódia chlápka převlečeného za Slashe z Guns n´Roses. Billy si tenkrát utahoval z pozérských hairmetalových kapel, ke zmíněnému klipu však dodává: „Kluky z Guns znám všechny. Byli to velcí fandové S.O.D. a M.O.D., i když hvězdy, prostě pohodáři. Ty jejich pózy k hudbě patřily, nakonec se tomu videu zasmáli.“ Bez zajímavosti není, že Louis Svitek a John Monte se po odchodu z M.O.D. připojili právě k těm lidem, nad které se předtím povyšovali (viz zmíněná parta Mindfunk). Milano doslova mluví o jejich „zaprodání“.
O zářezu „Gross Misconduct“ se dá každopádně říci to samé, co o většině crossoverových počinů, tedy že jejich dopad má větší úspěch při jednotném jetí celé desky, kdy se do sebe postupně začnou silné pasáže slévat jako rozteklý kov, který nakonec vede ke stvoření Terminátora. Ale stejně, jako se na tomto zabíjecím stroji přece jenom našlo pár slabin, také na albu „Gross Misconduct“ můžeme mluvit o několika méně zdařilých věcech, jako je delší stopáž nejen celého díla (crossoverové album by prostě nemělo jít výrazně přes třicet minut, zde se dostáváme na úroveň třičtvrtěhodiny), ale také dvou závěrečných položek „The Ride“ a „Dark Knight“, pro které platí to samé (pět, resp. šest minut je pro daný žánr hodně). Stejně tak sound mohl být důraznější, psal se sice rok 1989, nicméně už tenkrát byly běžné kvalitně ozvučené placky (např. „Beneath The Remains“ od Sepultury, abychom zůstali ve stejném časovém úseku). Celkově jde ale opět o dílo povedené a dostatečně zábavné, obsahující plno hitů, které kapela hraje dodnes. Z historického pohledu jej pak můžeme zařadit do dvojice s výrazově podobným debutem, následující počiny svůj obsah značně přiostřily a hudebně se přiklonily více k hardcoru, nežli thrashi a punku.
|
