Když už to konečně vypadalo, že Sirenia našla svoji vyvolenou a že několikaleté období personálních změn je nadobro minulostí, vyvedla nás z omylu nepříjemně povědomá zpráva. Zpěvačka se s kapelou loučí! Déjà vu? Aby ne, Mortem Veland, coby zakladatel a snad jediný opravdu stálý člen, stejnou situaci řeší už počtvrté. Španělská kráska Ailyn přitom vydržela dlouhých osm let, během kterých se podílela na čtyřech plnohodnotných deskách, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco měnit. Jenže realita bývá jiná a Sirenia na svém dalším albu představuje opět novou zpěvačku. Teda ne úplně. Norové totiž ukázali prstem na Francouzku Emanuelle Zoldan, jejíž hlas dominoval už na druhém počinu „An Elixir for Existence“ a od té doby skupině pravidelně studiově vypomáhá. Přípravy se tak mohly obejít bez dlouhého adaptačního procesu a bez větších problémů navázat na předchozí tvorbu.
Jenže novinka „Dim Days of Honor“ tuhle změnu nedokázala využít ve svůj prospěch a dokonce nepřinesla ani nic nového (nebo alespoň trochu překvapivého). Sirenia naopak jako by se bála a místo odvážných kroků se až zbytečně držela svých postupů, osvědčených z minulých let. Ano, kapelu znovu poznáte hned po prvních pár tónech, ale to bohužel za cenu nepříjemného klišé. Emanuellin hlas přitom nabízí daleko širší využití než její předchůdkyně, proto taky dostala přednost před agresivními vokály. Ani operně školenému projevu se však nepodařilo Sireniu vymanit ze žánrových mantinelů. Dvě předešlá alba ještě bodovala díky návratu ke kořenům, nová deska se ale soustředí na trochu jemnější a melodičtější tvář žánru a tím připomíná ne příliš výjimečné období mezi rokem 2007 až 2011 (tedy deskami „Nine Destinies and a Downfall“ a „The Enigma of Life“).
Že by ale Sirenia šlápla úplně vedle, se říct nedá. Nové skladby sem tam totiž vykouzlí chytlavé momenty (což je ostatně jeden z jejich hlavních cílů) a ve výsledném dojmu se daří i samotné pěvuli za mikrofonem. Jako celek však „Dim Days of Honor“ působí až moc uhlazeně, sterilně a bohužel i obyčejně. Titulní píseň to docela výstižně potvrzuje. Kapela v ní sází na úderné kytarové riffy, pompézní orchestraci a snadno zapamatovatelný refrén a míří zejména na nenáročné posluchače. Namítáte, že na tom není nic špatného? To není, vždyť na začátku všechno docela dobře funguje. Po bližším seznámení nicméně zjistíte, že na objevování dalších věcí toho už moc nezbývá. Sirenia své největší zbraně, k nimž patří ještě epické sbory a s nimi související temná atmosféra, používá se značnou pravidelností, a to po čase vede k pocitu předvídatelnosti a následnému omrzení.
Sirenia by se podle mě měla jako jeden z tahounů žánru vykašlat na taktizování a spíše se pokoušet o rozvoj své tvorby. Proč se pořád vracet k něčemu, co už tu bylo? Mortem se už ve své tvorbě nespočetněkrát k něčemu vracel, a protože je to zdatný skladatel, vycházelo mu to, teď už by to chtělo ale něco jiného. Něco nového!
|
