Když metalovému znalci položíte otázku, zda zná kapelu Dissection, pravděpodobně mu jako první přijde na mysl známá úderka ze Švédska v čele s Jonem Nödtveidtem. Kapel stejného jména existuje hned několik, jednou z nich jsou i Dissection z Kralup nad Vltavou, kteří oslavili úctyhodných třicet let na scéně. O tom, co za tuto dobu prožili, se rozpovídal jejich frontman a kytarista Richard
Majer.
Před rokem jste oslavili už třicet let na scéně. Jaký je to pro tebe pocit a jak bys ty léta zpětně zhodnotil?
Pocit je to určitě skvělý pro celou naší kapelu, především to, že stále drží pohromadě po tak dlouhou dobu i když cesta k tomuto číslu nebyla vůbec jednoduchá, ale člověk se učí celý život, bez toho to prostě nejde. Takže celkově to hodnotím velice kladně.
Když to vezmeme úplně od počátku, co bylo tvou inspirací věnovat se muzice?
Bylo mi čtrnáct, když jsem se dostal ve Velvarech na zkoušku jedné kapely, ve které hrál Petr Varhaník a poprvé jsem měl možnost vidět metalovou muziku hrát naživo. To mě absolutně dostalo, bylo to jako když se z ničeho nic otevřou dveře …
Kdo je tvůj hudební vzor?
Nemám konkrétního jednotlivce, jelikož poslouchám velké spektrum muziky. Mezi mé favority by však patřili určitě Pink Floyd, Saxon, Judas Priest, Joe Satriani nebo Joe Bonamasa...
Pojďme se přesunout na začátek tedy do roku 1985, kdy kapela vznikla. Jak ke vzniku došlo?
Jednou jsem šel v mé bývalé domovině kolem potoka a potkal jsem tam spoluzakladatele Petra Petráše s kytarou, kterou dostal za vysvědčení. Hned mi jí ukazoval a povídal, že jde k jednomu známému, a ať jdu s ním, že tam tu kytaru vyzkoušíme. Stalo se tak, přičemž ani jeden z nás netušil, jak se na takovou kytaru vlastně hraje. Tím to vše tak nějak začalo.
A jak jste v té době řešili další potřebnou techniku pro hraní?
Tohle byl opravdu veliký problém, protože jsme neměli až na tu kytaru vůbec nic. Zjistili jsme, že jde hrát třeba přes kotoučový magnetofon nebo takové to lampové rádio s gramofonem. Neměli jsme basovou kytaru, ale jednou jsem přišel k Petrovi Petrášovi domů a řekl mi, že pro mě něco má a zavedl mě do dílny, kde vyrobil basu. Tělo kytary bylo vyrobeno z dřevotřískové desky, krk byl z nějakého prkna a celé to bylo natřené bílou latexovou barvou. Koupili jsme na to snímač za 70 Kčs a kupodivu to dokonce i hrálo.
Když srovnáš začátky kapel tehdy a nyní, jak tyto dvě epochy v muzice vnímáš?
Dnes to mají začínající kapely o dost jednoduší, především co se týče vybavení. Základní výbava stojí dnes pár tisíc a kvalita produktů je docela ucházející. My jsme to měli o dost horší v tom, že tady v obchodech bylo jen několik určitých druhů kytar a aparatury, které za moc nestály a když jsi chtěl něco lepšího, tak buď v tuzexu za šílené peníze, nebo jsi musel mít někoho známého třeba v bývalé NSR, který ti tam tu určitou věc koupil.
Pojďme teď k názvu kapely. Když se řekne Dissection, tak většina fanoušků metalové hudby znalých si představí švédskou úderku založenou v roce 1989 zpěvákem Jonem Nödtveidtem. Řešili jste často tuto shodu jmen?
Řešili. Když jsme si udělali profil na BZ a webové stránky, tak se začaly ozývat připomínky, že jsme to jméno vzali švédské legendě, ale tak to není, jelikož my jsme vznikli 1985 a oni až o tři roky později. Obě naše kapely vznikly, aniž by o sobě věděly.
V průběhu fungování kapely se hodně členů měnilo a docházelo často k hledání nových. Jak tuto zkušenost vnímáš?
V jistých dekádách to bylo hodně náročné, protože muzikanti jako my moc tenkrát nebyli. Faktem je, že jich touto kapelou prošlo opravdu hodně a zkušenost, která z toho plyne je, že je to hlavně práce s lidmi. Tím myslím to, že si musíte sednout jak po muzikální stránce, tak i jako lidé. Bez toho se to prostě nedá dělat.
Dokonce jste, jako kapela měli problémy s tehdejší Stb, jak jste tuto situaci řešili?
To je pravda, v tu dobu jsme byli ještě hodně mladí a vůbec jsme netušili, co s naší hudbou můžeme způsobit. Tenkrát to bylo bráno jako propagace západu, což v bývalém režimu nebylo jaksi přípustné a tím pádem nás zakázali. Mysleli jsme si, že je to absolutní konec, ale pak jsme si řekli: „Zakázali název." Tak co? Prostě se přejmenujeme a pojedeme dál.“ Změnili jsme jméno na Reaktor 666, ale všichni stejně věděli, že jsme Dissection a po revoluci 1989 jsme si dali opět původní název.
V roce 1990 jste hráli coby předskokani s Vitacitem. Jak jste se k tomu dostali a jaké máš na to vzpomínky?
Dostali jsme se k tomu přes našeho kamaráda, který se s nimi znal, takže slovo dalo slovo a šlo se na věc. Každopádně na to vzpomínám rád, protože to byla první zkušenost s kapelou tohoto formátu.
O rok později však nastal rozpad kapely, co k tomu přispělo?
Stalo se to, co se v kapelách stává často. Založili jsme rodiny a chtěli jsme na chvíli zvolnit, netušili jsme však, že to bude téměř na patnáct let.
Teprve až v roce 2005 jste se zase dali dohromady. Kdo s tím nápadem přišel?
Já a bubeník Martin Prokůpek.
A tedy až v roce 2009 natáčíte své první CD " Až Vstanou Mrtví ". Jak to osobně hodnotíš?
Hodnotím to tak, že dnes bychom to točili zase jinak než předtím, ale je dobré si to poslechnout a poučit se tak ze svých vlastních chyb.
Co bylo hlavním motivačním prvkem pro téma tohoto alba?
Chtěli jsme to album natočit už dlouho a materiál jsme na něj měli připravený již léta. Mluvili jsme o tom hodně často, ale pořád na to nezbýval čas a peníze. Motivačním prvkem byla skladba „Až vstanou mrtví“, podle ní se také jmenuje naše první CD.
Přibližně po roce jste přešli k nahrávací společnosti „Irithia Records“, jak jste se k nim dostali a jak hodnotíš spolupráci s nimi?
Irithia Records je naše nahrávací studio, které jsme si vytvořili vlastními silami. Je to tak pro nás všechny pohodlnější a nahrávání nás nestojí téměř nic, takže když hodnotím spolupráci, tak je hodně dobrá.
Zde vychází také druhé album „Dvojí tvář“ což je prostě nekompromisní thrash metal, jak má být. Osobně mě nejvíce zaujala skladba „Odplata“, ale nemůžu nezmínit i „Temnota mysli“, nebo „Obrazy šílenství“ u které mě zaujal perfektní, mohutný kytarový nástup a skvělé melodické, instrumentální pasáže. Zde je hodně cítit vliv kláves a vnáší to do alba zajímavý a chytlavý nádech. Kdo s myšlenkou použít klávesy vlastně přišel?
Ještě když s námi hrál bubeník Martin Prokůpek, tak o tom mluvil, ale já jsem o tom nechtěl ani slyšet, nedokázal jsem si představit, co by tam klávesy mohly hrát. V roce 2010 proběhla v kapele další personální změna, přišel bubeník Libor Hrabý a klávesák Lukáš Dědič. Když byla první zkouška, tak nikdo z nás vůbec netušil, jak náš sound s klávesami bude znít, ale výsledek předčil naše očekávání, takže na CD "Dvojí tvář" jsme přetočili materiál z CD "Až vstanou mrtví" a k tomu ještě několik nových věcí, zkomponovaných v této sestavě.
Pojďme k vašemu poslednímu albu „Predator“. Co bylo inspirací pro jeho tvorbu?
Tohle album je trochu jiné než předešlá alba, materiál jsme na něj dělali téměř dva roky a další půl roku jsme jej natáčeli. Inspirovala nás témata ve smyslu podvědomí člověka na pokraji psychického zhroucení. Původně se mělo jmenovat "Zlověstná scenerie", ale žádný ze songů na tomto albu nenese tento název, takže po společné úvaze jsme albu dali název "Predator".
Velice mě zaujala skladba „Těla“, jak tuto skladbu sám vnímáš?
Tato skladba je staršího data, měla se objevit už na albu "Dvojí tvář", ale nezbyl na ni již prostor. Myslím, že tato skladba je hodně různorodá, takže posluchač si určitě přijde na své.
Když teď trošku odbočím, zeptám se máte jako kapela v plánu prodávat i nějaký merch? Trička, mikiny apod.?
Samozřejmě. Merch už probíhá a to především díky našemu webmasterovi a reklamnímu technikovi Markovi Horovi. Prodáváme CD, trička, nášivky, placky, samolepky a po čase ještě nějaký sortiment jistě přibude.
Jak vnímáš úroveň dnešní metalové a rockové hudby?
Řekl bych, že dnešní úroveň je hodně vysoká. Je spousta kapel, které skoro nikdo nezná a přitom hrají opravdu skvěle.
Jaký máš názor na plno revivalových kapel?
Tohle je teď v posledních letech hodně moderní, myslím, že když je to opravdu věrohodné, tak proč ne, ale musíš to těm lidem, kteří to dělají, věřit. Když se to neprezentuje dostatečně dobře, tak celá ta věc podle mého názoru ztrácí smysl.
Na závěr co bys vzkázal metalovým fanouškům?
Ať poslouchají hodně kvalitní muziky a chodí na živá vystoupení kapel, tím podporují nás muzikanty k výkonům, které jsou pokaždé nezapomenutelným zážitkem, jak pro ně, tak pro nás pro všechny.
|
