BOOBY TRAP - Overloaded
Z našeho seriálu by se mohlo zdát, že pokud se crossoveru týká, vycházejí jenom samá zdařilá a vysoce kvalitní alba. Pro objektivnější zachycení reality si tedy dnes uvedeme také jednu kapelu, jejíž prezentace daného subžánru je v lepším případě podprůměrná, většinou však jenom nenápaditá a nudná. Portugalci Booby Trap vznikli již v roce 1993, zanedlouho se ale rozpadli, přičemž plnohodnotné desky začali nahrávat až po nedávném reunionu. Letošní fošna „Overloaded“ znamená jejich druhý počin, který ale kapelu jen těžko posune do širšího povědomí, spíše bych to šacoval na nějaký zapadlý klub v Aveiru, odkud muzikanti pocházejí, a hraní pro nevelkou skupinku alkoholem promáčených jedinců. V takovém případě by byl postačující nejen mrzký sound, kterým deska trpí, ale také nevýrazný hudební obsah, jenž má ve skutečnosti s crossover/thrashem (kterým se hudebníci oficiálně chlubí) pramálo společného, spíše jde o jakýsi podivný mix, připomínající dort od pejska a kočičky (ovšem bez oné roztomilé nadsázky). Jednou tak zavadíme o groove prvky („Bloody Mary“), jindy Portugalci znějí jako Motörhead z počátku osmdesátých let (alespoň však přidají ucházející thrash´n´rollové sólo – viz song „Nightmare (Go Away)“), nebo irští Therapy? („Carved In My Bones“), poté bůhvíproč nasadí krátkou blast-beatovou smršť, jež má být zřejmě poctou S.O.D. („Vulgar Display Of Semen“), hororové zvuky („Von Beer“) nebo growling („The Boat Is Full“). Dohromady to ale smysl moc nedává, hlavně proto, že absentují chytlavé motivy (ok, hip-hopová položka "Booby Trap 2.0" není špatná a spadá mezi pověstné výjimky). Zkrátka tito Portugalci (spolu s řadou jiných) dokazují, že stvořit kvalitní crossoverové album není vůbec nic jednoduchého, a proto je nutné vážit si těch několika málo spolků, kterým se něco takového podaří.
3,5/10
YouTube ukázka - Overloaded
RAVENCULT - Force of Profanation
Trocha satanistického rouhání nikdy neuškodí, pročež se nyní budeme zabývat Řeky Ravencult, kteří hrají thrash metal prolezlý blackem jako spadlé jablko červy. S tím, že hnilobný proces se již nachází v natolik pokročilém stadiu, že původní hmota není téměř patrná a vlády se ujímá hemžící maso, zde v zastoupení chladných stupnicových riffů a hlavně ve znamení rychlosti, kterou třetí album Řeků profičí až na pár krátkých výjimek od začátku do konce. To, že nejde o běžné černoprdelníky, dosvědčí jméno vydávající firmy Metal Blade Records, která by si pod svá křídla (rohy) nějaké břídily nevzala. A skutečně, pokud jste příznivci tzv. blackened thrashe, ale klidně i čistokrevných blackových spolků jako Dark Funeral nebo Emperor, mělo by vám být při poslechu cákance „Force Of Profanation“ příjemně jako u hořícího krbu. Album se díky neustálé rychlosti vyznačuje postupným, málem hypnotickým účinkem, který je ještě okořeněn punkovými nebo thrash´n´rollovými prvky („Beneath Of The Relics Of Old“, resp. „Merciless Reprisal“). Časem se sice začne projevovat určitá repetice nejen v taktice instrumentální mašinerie, ale také v projevu zpěváka Alexe, jako krátkodobá blasfemická infuze ale poslouží novinka Řeků spolehlivě.
6,5/10
YouTube ukázka - celé album
DISTANT SUN - Into The Nebula
Rusové Distant Sun svůj thrash fúzují s power metalem, a to zhruba v poměru fifty fifty. Takových kapel mnoho není (namátkou vzpomeňme na Němce Paradox), navíc se vždy vystavují riziku, že se netrefí do vkusu ani jednoho z táborů, pro jedny budou málo melodičtí, pro druhé naopak málo agresivní. Pokud mohu navíc soudit ze své zkušenosti, málokterý powermetalový fanoušek má zároveň v oblibě thrash. Byla by však škoda nedat této partě aspoň šanci, možná vás nesejme jejich v pořadí druhé album jako celek, v několika fragmentech je ale působivé dostatečně. Na mě např. zabrala hned úvodní pecka "My Trust" s velmi funkční a silně vtahující stavbou. A dobře bylo i v dalším průběhu nahrávky, na které, půjdeme-li po asociacích, můžeme nalézt otisk raných Blind Guardian, prvního alba Conquest (u nichž se mimochodem mihl bicmen Distant Sun Erland Sivolapov), Metallicy (to zejména ve zpěvu Alexeye Markova), případně Kreatoru (např. našlapané sloky v kusu „God Emperor“) nebo Iced Earth (značně působivý nástup instrumentálky „Andromeda“). Některé skladby více inklinují k říznému thrashi („Game Of War“, „Inspired By Fear“), jiné disponují větším powermetalovým tahem (např. písně „God Emperor“ či „The Tharks“, a to díky příjemně melodickým refrénům se sborovým doprovodem). Muzikantům stejně tak sedí klidná poloha, jako v závěrečné akustice „I Do Believe“, která znamená příjemnou tečku za povedeným a velmi slušně nadprůměrným počinem.
7,5/10
YouTube ukázka - teaser
|
