Taková šikovná hard rockovka se ságem. Těm, kteří tento hudební žánr sledují, možná už z této strohé charakteristiky je jasné, že řeč bude o německých Human Zoo, kteří deset let od vydání svého debutního alba představili letos na jaře svoje čtvrté album „My Own God“. Na něm předvádí to, co na svých předchozích počinech – klasický hard rock s chytlavými melodiemi, někdy až stadionovými refrény, přitažlivou variabilitu klasicky rockově zabarveného hrdla Thomase Seeburgera, jeho vydařenou symbiózu s tradičními sbory, šťavnatou rytmiku, šikovné kytarové sólování a speciální přidanou hodnotu v podobě nezaměnitelného zvuku saxofonu. A pokud byste chtěli ještě nějaké drobné popostrčení k tomu, v kterých hudebních končinách jsou Human Zoo jako doma, není úplně nepodstatnou informací, že na produkci (a také mixu a hostovském příspěvku na kytaru) se kromě klávesáka Zarka Mestrovice podílel i Chris Lausman, který dříve spolupracoval s Bonfire či Jaded Heart.
Velkou devizou Human Zoo je variabilita. V jejich hudbě není potřeba klopýtat o nějaké složitosti a přitom Human Zoo dovedou být přesvědčivě draví, akční a dynamičtí, stejně jako rozjímavě klidní, či poetičtí. Velkým kladem je i fakt, že kluci nemají potřebu svoje skladby zbytečně natahovat, řeknou v nich skutečně jen to podstatné a spíš než žehrání nad neúměrně protahovanou délkou se dočkáte momentů, kdy by nějaké to protočení motivu ještě jednou dokola vůbec ničemu nevadilo (viz. šleha „4U“ s uhučenými sbory, či přímočará rock`n`rollovka „Love Train“, kde i saxofon zní pěkně ostře). A zejména díky tomu, že se Human Zoo nezamotávají do sítě stereotypu, je snadné srovnat se i s faktem, že dvě tři písně jsou v podstatě jen tuctové klasiky, které ani saxofonové štípnutí nevytáhne z průměru.
Na druhé straně však Human Zoo mají v nabídce i jasný hit. Velice svěží rockovka „Cry Baby Cry“ s jiskřivým dialogem sólového zpěvu a sborů ve stadionovém refrénu boduje především díky bobtnající atmosféře a je jedním z těch momentů, kde saxofon odvádí velmi důležitou práci. Asi nejpřekvapivější okamžik přijde v hrubé „NSA“, kde bodavě agresivní klávesy, vyřvávací sbory a Seeburgerův vyhrocený projev, chvílemi našlápnutý až kamsi k hranicím Dirkschneiderova pochodového struhadla předvedou, že Human Zoo se obejdou i bez slunečné pohody, na opačném pólu, tedy v pozici očekávané položky, která rozhodně nezklame, se pak představí závěrečný akustický plouživě rockový duet s nevinně znějící Priscillou D`Alberti. Přihoďte k tomu něco nálad Bon Jovi či Pink Cream 69, trvalou energii a vydařené melodie a povedená deska je na světě.
|
