Člověk se při popisu novinky In Flames neubrání srovnání vývoje kapely se Sonatou Arcticou. Obě party ve svých počátcích hrály podstatně jinou muziku, na které si ovšem udělaly obrovské jméno, jež jim spolehlivě zajistilo pozornost i po otočení kormidlem do jiných stylových vod. Oba spolky se kvůli tomu zároveň stávají terčem ironických až nenávistných poznámek fanoušků, kteří stále doufají v návrat k hudebním kořenům a s každou další studiovkou zjišťují, že se tak opět nestalo. Osobně podobný progres považuji jednak za neodvratný (autoři jsou prostě někde jinde) a proto jakékoli naříkání nemá smysl, jednak pozoruhodný (mnoho skladatelů se k něčemu takovému nikdy neodváží právě proto, aby nezklamali své příznivce).
I já jsem v devadesátkách pilně sjížděl nejznámější řadovky Švédů, od „The Jester Race“ až po „Claymana“, což má za následek moji neutuchající zvědavost, jak silně a kam se pánové posouvají, přestože nemůžu s klidným svědomím říct, že bych byl z pozdější kolaborace s groovy-modernou dvakrát nadšený. Jenže autoři v čele se zpěvákem Andersem Fridénem jsou natolik zajímaví, že prostě má cenu dávat jejich novým skladbám šanci a přes (v podstatě pravidelnou) počáteční nelibost postupně pronikat do tvůrčích fíglů a zjišťovat, že cit pro psaní silných písní a dobrých melodií nikam nezmizel, pouze byla pro hudební argumentaci použita jiná žánrová strategie.
Album „Battles“ bylo tvořeno v Kalifornii u producenta Howarda Bensona, přičemž sami hudebníci mluví o zásadním dopadu této skutečnosti na celkové vyznění díla. Zatímco předešlou fošnu „Siren Charms“ charakterizují kvůli nahrávání v deštivém a šedém Berlíně jako více melancholickou, tentokrát mluví o desce prosluněné kalifornským sluncem. Pravdou je, že dvanáctka nových písní obsahuje dostatek vtahujících melodií, zejména v pěveckých linkách, které v doprovodných vokálech občas dokonce podpoří působivý sbor pětadvacetiletých dívek a (dvou) chlapců (nejsilněji v songu „The Truth“, kde jde o přiznané pomrknutí k albu „The Wall“ od Pink Floyd). Zároveň je ale cítit inspirační vsak amerických nu-metalových spolků a příklon ke komerčně-rádiovému vyznění, které novým skladbám ubírá část autorské osobitosti. Vždyť part, které na pozadí corových riffů střídají melodický zpěv se řvaním, je jako důchodců poslouchajících televizní stanici Šlágr.
Skluz k běžnému průměru ale u In Flames nehrozí, na to je osazenstvo (do nějž nově přibyl bicmen Joe Rickard, který se ke kapele připojil teprve ve studiu) až příliš zkušené. Jejich výhrou jsou právě dobré melodie (nejednou dokonce se silným závanem starých časů), stejně jako texty a procítěný Andersův vokál (tentokrát dokonce speciálně školený), potažmo chytrá stavba songů, jejichž integrační lanka omotávají posluchače jako pavouk svoji oběť. V úvodní položce „Drained“ jde ještě o nesmělé oťukávání, které se přetaví v přímý a účinný útok v následujícím dění, v čele s kompozicemi „The End“ a již zmíněnou „The Truth“, v nichž jde důmyslná struktura ruku v ruce s pro-koncertně atraktivním tahem. O dost pozadu nezůstávají ani tracky „In My Room“ a "Battles" s až powermetalově sjízdnými vyhrávkami a sóly, případně pocitovky „Like Sand“, „Underneath My Skin“ a „Save Me“, ve které máte díky Andersonově naléhavému vyřvávání opravdu chuť všeho nechat a okamžitě mu jít na pomoc.
In Flames zkrátka nezklamali. Dál si kráčejí svoji osobitou cestou, která nabízí dostatek lákadel, pro něž stojí za to s jejich hudbou chvíli „pobejt“ a odhalovat mnohdy důkladně skrytá, avšak po nalezení o to příjemnější autorská zákoutí. Já osobně musím mít na podobnou muziku náladu a otevřeně přiznávám, že bych zřejmě již nejel na koncert kapely (jak jsem učinil na přelomu milénia), nicméně kvalita zůstává a je dostatečnou odměnou za trpělivé a nepředpojaté naslouchání.
|
