Mezi vydáním předešlé fošny „Rhythm Of Fear“ a albem „Devolution“ uplynuly dva roky, v oné krátké době se však událo mnohé. Billy Milano se v první řadě stal hlavní postavou krátkodobého reunionu S.O.D., jehož výsledkem byl výtečný živák „Live At Budokan“. Pokud se jeho domovské party týká, opět se stihla vyměnit podstatná část osazenstva, odešel (již podruhé) kytarista Tim McMurtrie, což mělo za následek velmi zajímavou skutečnost - Milana tentokrát doprovodila trojice muzikantů, kteří zanechali silný otisk v dalším známém spolku, hardcorových legendách Pro-Pain.
Bicmen Dave Chavarri už s Billym spolupracoval na „Rhythm Of Fear“ (a vydržel se svérázným principálem až do roku 1997), nováčky se stali kytarista Tom Klimchuck a také Rob Moschetti, kterému Milano předal baskytaru a sám se chopil rytmické kytary. Rob byl z možnosti hraní v M.O.D. velmi nadšený a ještě před prvním setkáním s Milanem se naučil všechny songy nejen jeho smečky, ale také S.O.D., aby Billyho „odzbrojil hned na první jam session“. To se povedlo a Rob nejen že dostal místo v kapele, ale zároveň se aktivně účastnil tvorby nového materiálu (skladby S.O.D. pak hrál naživo při evropském turné) a dokonce nazpíval několik doprovodných vokálů. Což ovšem nebyla úplně dobrá volba, čímž se dostáváme k popisu díla „Devolution“…
Těžko říct, co se přihodilo, nicméně čtvrtá řadovka M.O.D. (s navrátivším se maskotem na coveru) nepatří zrovna k vrcholům metalografie kapely. Zhusta vymizela energie, která tak mohutně sálala z předešlých alb, ubyla nápaditost a skladatelský rukopis se začal motat ve víceméně bezradném kruhu. Hudebně se navazuje na hardcorovou linku minulé fošny, velkou část riffů je ale rovněž možné podchytit stylovou škatulí „punk“, ani ten však nepomohl desce k živelnějšímu vyznění. Zpěv jakoby Milana moc nebavil, fráze nevibrují dřívější intenzitou a občasná Robova výpomoc nic nezachrání, jelikož jeho volátko není dvakrát atraktivní (spíše štěká jako vychlastaný hlídač nějaké zapomenuté továrny). Texty pokračují ve vážnější tónině, i na nich se ale vývoj zastavil, Milano zpívá pořád o tom samém, už poněkolikáté např. zaslechneme agitku o tom, že není dobré jezdit autem rychle ("Crash n Burn"). Důvodem takového stavu je zřejmě skutečnost, že autor všechno napsal narychlo těsně před odchodem do studia. A aby záporů nebylo málo, nijak zvlášť se nepovedl ani zvuk, který je málo dynamicky důrazný (jakkoli je pořád mnohem lepší, nežli produkce Pro-Paiňáckého alba „The Truth Hurts“, jež vyšlo ve stejném roce). Za vše nakonec mluví fakt, že tato deska nemá žádného (!) zástupce na výběrovce "Loved by Thousands... Hated by Millions" (1995).
Pokud budeme mermomocí pátrat po povedených momentech, nalezneme je v úvodu nahrávky, když se v položkách „Land Of The Free“ a „Devolution“ přece jenom občas vynoří lepší místa, včetně funkčních (jakkoli pořád neoriginálních) riffů nebo alespoň částečně chytlavých frází. Poté se ale nic moc zajímavého dít nebude, postupně se navíc projeví jednotvárné vzory i v bluesrockových sólech Toma Klimchucka. Obstojné songy (pokud o ně v tu chvíli ještě někdo stojí) vykouknou až zase v závěru, když ve fláku „Running“ zaujme punk´n´rollová pohoda, v (pravděpodobně nejlepší) písni „Time Bomb“ se pak hudebníci příjemně odvážou a do slušného hardcorového podkladu vsadí nápaditě hravou mezihru. Ani opus „Unhuman Race“ nedopadl zle (dokonce se dá říct, že v něm Milanovu projevu konečně narostly koule) a spolu s uvedenými songy alespoň částečně zachraňuje pověst kapely, která se ovšem posléze opět vzchopila a na následujícím zářezu „Dictated Aggression“ nabídla materiál hodný titulu Method Of Destruction.
|
