Hurá do Karpat! Ukrajinci Paganland se se svým třetím albem moc nemazali a jen patnáct měsíců poté, co opěvovali zemi svých otců se přesuli do zmíněného pohoří. A nutno jim přiznat, že tenhle přesun, byť poměrně rychlý, je docela smysluplný. Pohanština a black na albu „From Carpathian Land“ totiž trpí daleko menší porcí dětských nemocí, než na albu minulém, takže karpatská odysea Paganland se už nepotácí kdesi v šedošedém průměru. Je sice paradox, že za to můžou hlavně momenty, kdy Paganland sází prostřednictvím kláves na tajemnou atmosféru, ale přece jen v kontextu toho, že ta tvoří s přímočarým nářezem celkem symbiotický celek, je „From Carpathian Land“ slušným krokem vpřed.
Jako by jeden z mála od minulé desky zůstavších členů a dnes již jediný původní člen, klávesák Ruen, měl potřebu díky svému nástroji nasadit Paganland daleko přístupnější výraz. Klávesová intra tak uvádí téměř každou ze skladeb a Ruen dokáže vykouzlit skutečně tajemnou atmosféru, obzvlášť když se k němu s poetickým vybrnkáváním připojí kytara. Jasně, Paganland jsou především o blacku, takže agresivní nájezdy, které tuto atmosféru snadno roztřískají, jsou očekávatelné, stejně tak je poměrně rychle odhadnutelná masáž bicích, vyhrocený řev nováčka u mikrofonu Dmytra Krutyholova i docela stereotypní vytrvale kousavé riffy. Paganland se pokoušejí bojovat se stereotypem střídáním agresivních a volnějších pasáží, tím, že některé skladby neúměrně natahují, však nejsou ve svém boji stoprocentně úspěšní. Body k dobru jim nelze přiznat ani za zvuk, který ve chvílích, kdy v hlavní roli nejsou klávesy, zní poměrně plechově. Je to pokrok oproti minulé desce, neboť zvuk je přece jen daleko čitelnější, ale o žádný med pro uši se nejedná. Díky té čitelnosti snáz vyniknou i poměrně přístupné melodie. Je docela zvláštní tvrdit, že nejpovedenějšími kousky jsou intro „Stozhary“ a outro „Chuhayster“ (kde Paganland nejvíc koketují s folkovými motivy), když tyhle dvě atmosférické instrumentální hříčky o black (coby podstatu tvorby) prakticky nezavadí, ale jejich atmosféra je vskutku podmanivá. Z písní, postavených na kontrastu řezavého blacku a klávesového tajemna pak nejlépe vychází volnější „Black Mountain“ s až hororovým vstupem a melodií, která nezaniká v částečně nepřehledné zvukové hradbě (tak jak se občas u jiných skladeb děje). A oproti minulému žehrání nad domorodštinou nutno uznat, že s Dmytryho chrčákem může ruština chytit až neskutečně hrubý výraz.
„From Carpathian Land“ vyvrací berli, o kterou jsem se opřel při hodnocení předchozího alba tvrzením, že to nejpodstatnější, tedy atmosféra, na nahrávce rozhodně nemá zrovna silné zastoupení. Z tohoto pohledu Paganland skutečně povyrostli. Novinka sice (alespoň pro nepravověrného blackoše) ani tentokrát nenabízí příliš přitažlivostí, ale (a to i navzdory ne úplně ideálnímu zvuku) nezní nějak otravně a na rozdíl od alba minulého jsem se netřásl netrpělivostí, kdy už konečně Paganland dorazí do cíle. Takže pokrok.
|
