Páté album americké party M.O.D. je v určitém ohledu možné označit jako sólovku Billyho Milana. Bylo to poprvé v historii, kdy mu se skládáním nikdo nepomáhal, principál navíc kromě zpěvu a doprovodných vokálů obstaral také rytmickou kytaru, stejně jako svojí oblíbenou čtyřstrunku. Na bicí štokrle potřetí (a naposled) zasedl Dave Chavarri, druhé kytary se pak chopil Joe Yonug. Nahrávání se dále účastnilo několik hostů, včetně spoluzakladatele M.O.D. Tima McMurtrieho, který s kapelou natočil několik alb a přestože v ní od fošny „Dictated Aggression“ nefiguroval jako stálý člen, s Billym zůstali přátelé a dodnes si občas společně zajamují.
Není bez zajímavosti, že vydání této desky předcházela výběrová kompilace „Loved By Thousands…Hated By Millions“, která nabídla reprezentativní průřez hudební historií kapely a navrch přihodila několik nových songů. Nicméně zde nenalezneme ani jeden kousek z předešlé řadovky „Devolution“ a není se čemu divit, tento metalografický příspěvek M.O.D. totiž není dvakrát povedený. Ať už však bylo příčinou tehdejšího pádu kvality cokoli, jisté je, že se Billymu povedlo nalézt ztracenou formu, jelikož se na zářezu „Dictated Aggression“ opět vytasil s povedenou a patřičně energickou hudební náloží.
Album je v souladu s názvem agresivní hardcorovou flákotou, kterou prorůstá houževnatý thrashový tuk, přičemž v ní výrazně ubyly slabé punkové žilky z minulé desky. A když už se objeví ozvěny tohoto stylu, jde o svérázné podání, které je okořeněno zkresleným, jakoby do tlampače vyřvávaným zpěvem ve stylu kanadských Voivod („Damaged“). Billy své hlasivky zřejmě ošetřil nějakým ozdravným likérem a zase zní dravě a nasraně, jako na desce „Rhythm Of Fear“. Fráze mu jdou náramně od pusy, působí dostatečně sugestivně a v jednom případě se dokonce vrací k parádně nakažlivému rapu („Brutal Beats“). Práce s riffy sice nepřináší nic nového, nicméně pořád nabízí adrenalinové představení, které je jako stvořené pro koncertní moshing. Nejsilnější úsek alba je soustředěn do trojice po sobě jdoucích položek „Empty Visions“, „In My Shoes“ a „U.S. Dreams“, které ještě na vrcholu doplňují štychy „Silence Your Sin“ a „Just Got Fired“. Ve všech položkách není nouze o rychlá tempa, sekané kytary, jež si dávají přednost s bicími a dohromady předvádějí svůdné dynamické tanečky, účinné krátké fráze a samozřejmě nápadité, dráždivě přepouštěné riffy.
Najdou se však také slabiny, mezi které patří jednotlivě zábavné, ovšem v rámci desky nepěkně se opakující bluesrocková sóla (což už známe z předešlé nahrávky), a také několik songů, které k zemi sráží hlavně nudné refrény („Hippypottomus“, „Whiteout“). Celkově jde však o dílo povedené jak po hudební, tak zvukové stránce, jistého zlepšení se pak dočkala i textová složka (zejména v porovnání s narychlo spíchnutými výkřiky na „Devolution“). Nutno však dodat, že obě řadovky ve své době doplatily na špatnou distribuci, což vedlo k jejich opětovnému vydání v roce 2004 prostřednictvím labelu Blackout Records (i s novými motivy na obalu). Nicméně Milano měl po vydání počinu „Dictated Aggression“ zřejmě všeho dost, takže v roce 1997 M.O.D. poslal k šípku, aby se posléze přidal k pětiletému reunionu S.O.D. a stvořil s nimi druhé a poslední plnohodnotné album „Bigger Than The Devil“ (1999). Jenže Milano je, jak známo, povahy prchlivé, takže se stihl rozhádat se všemi členy, aby se nakonec rozhodl oživit M.O.D., se kterými posléze nahrál další dvě řadovky „The Revel You Love To Hate“ a "Red, White & Screwed".
|
