NOCTURNIA - Tierra de cobardes
Tito Španělé patří mezi kapely, které sice nevydávají nějaká strhující alba, nicméně sem tam se jim podaří stvořit parádní a výjimečné skladby. V playlistu Nocturnie se např. vždy rád vrátím k songům „En Busca Del Tiempo“ nebo „El Final De Los Tiempos“, u kterých mě baví jemné melodické nitky nařasené typickou románskou chytlavostí. Novinka „Tierra De Cobardes“ však obdobně pamětihodné písně nenabízí, přesto o ní nelze říct, že by byla nepovedená nebo vyloženě špatná. Naopak, i díky zdařilému zvuku se dobře poslouchá a občas se opravdu vynoří nadmíru chytlavý motiv (nejčastěji v sólových partech), jako celek však žádná z desítky nových kompozic strhnout nedokáže. Celkový dojem navíc příliš nepodporuje maximálně průměrný zpěvák s přezdívkou Sÿmon. Nejlépe si vede kus „Alza Los Punos“, jenž načínají soundtrackové orchestrace, na které se napojí atraktivní rytmika a v rámci díla nejpovedenější vokální linky, refrén pak dokonce zavoní hitovým aroma. Slušně si vede také nezbytná a náležitě tklivá balada s názvem „Duele La Noche Sin Ti“, případně spídově zrychlená střela „Rencor“, u té však zamrzí průměrnější chorus. Ve zbytku skladeb můžeme upozornit na rozparáděnou, málem až taneční dynamiku připomínající finské melodiky Dreamtale („Sin Olvidar Quién Eres“, „Mi Voluntad“), přesto se nelze zbavit pocitu, že v pořadí pátá řadovka Španělů mohla dopadnout o dost lépe, kdyby jen pánové odlehčili tlak na skladatelskou tužku a nechali ji vést více srdcem, nežli hlavou.
5/10
YouTube ukázka - Sin olvidar quien eres
ARIDA VORTEX - Wild Beast Show
Když ruská parta Arida Vortex vstoupila v roce 2003 na scénu debutovým albem „Evil Sorcery“, hrála víceméně čirý power-speed metal. Nikterak strhující, ale také ne špatný. Postupem času se však autoři začali od tohoto stylu odklánět a nejpozději na předešlé fošně „The Illustrad Men“ je v jejich hudbě jasně znatelný posun k jiným žánrovým končinám, přestože škatule, která visí v názvu našeho seriálu, úplně nevymizela. Ba co víc, na novince „Wild Beast Show“ je jí zase o kousek více a po delší době se dokonce dočkáme dvou rychlo-melodických písní („Strangers In Space“ a „The World Is Ours“). Že by se tedy pětice muzikantů vracela ke svým kořenům? Nikoli, pouze navinutím starých linek pánové rozšířili rozmanitou pavučinu své současné hudební vize, u které je velkým kladem zpěvák Andrew Lobashyov a v případě novinky také dobrý zvuk. Vezmeme to ale popořádku. V intru „Escaping From Hell“ zaslechneme dudy a chvílemi to dokonce vypadá, že se schyluje k nečekané variaci na kdysi velmi slavné tanečky s názvem „Lambada“. Každopádně se zatím dá jen těžko uhádnout, jaký styl bude následovat. Ostrý riff, který prořízne úvodní tóny songu "Ghost Rider" je ale jasným signálem, že půjde o hutný metal ve stylu Primal Fear, ovšem v případě Rusů rozšířený o další vrstvy, jako jsou harshové vokály, osmdesátkový heavík, thrashové riffy, elektronika, ale také estrádní prvky nebo podivně zašmodrchané a spíše chaotické sólové party. Všechny složky pak ne vždy drží pohromadě a někdy zbytečně brzdí výtečně rozjetý song. Jako např. položku „Higher“, která se honosí parádním refrénem, příjemně zklidněnými slokami nebo druhou sólovou částí. Té však předchází podivný nájezd, jenž působí, jako by autory posedlo nějaké náhlé psychedelické nutkání. Možná se ale jenom bojí jednoznačné chytlavosti a tak chtějí mermomocí přijít alespoň s nějakým komplikovanějším motivem. Nejde jim to však moc od ruky a měli by se víc než kdo jiný držet hesla pravícímu, že v jednoduchosti je síla.
6/10
YouTube ukázka - teaser
EPILIRIUM - Epilirium
Ne, že by Němci Epilirium na eponymním debutu hráli jen a pouze power metal, jejich tvorba je ale natolik zajímavá, že se o ní s vámi prostě musím podělit. Je totiž hravá, rozmanitá, zábavná a také dobrodružná, protože nikdy není předem jasné, s čím autoři vyrukují nejen v další písni, ale i v rámci kompozice samotné. Úvodní song „Epilirium“ kupříkladu načínají vyhrávky ala Helloween, hned záhy však překvapí zpěv Lukase Remuse, jehož hluboké hrdlo znamená velké lákadlo této kapely, přestože je možná zvukově vytažený zbytečně dopředu (výrazově mimochodem připomíná Deona Van Heerdena z vynikající party Strident, když pak přitlačí na hlasivky, není možné si nevzpomenout na Chrise Boltendahla z Grave Digger). Výraznější překvapení ale budou teprve následovat. V roztomile nazvané dardě „Bay Harbor Butcher“ se přitvrdí a do hry vstoupí zběsilá sóla nebo growlingové vokály. S nástupem „Stille Wasser“ už je ale zase všechno jinak, přesuneme se totiž na pole rozjuchaného německého rock´n´rollu, kterému vévodí nakažlivě zpěvné refrény, v případě tohoto songu s jasným hitovým oparem. Svérázná show dále pokračuje thrashově ozubenými riffy v „Red And Black“ (v sólu je však otupí a zjemní veselé zpěvy a podmanivé melody-vyhrávky), nebo americkým country, které se v položce „The Journey“ postupně přelije do rychlé jízdy s bluesovými tanečky a skočnými vokály. Pro uklidnění ideálně poslouží vkusná balada „Through Heaven And Hell“, valčíkové, respektive neoklasické motivy prostoupí vtipně nazvané kusy „Hairy Potter“ a „Fellowship Of The String“ (s epickými sbory a zábavnou sólovou variací na Vivaldiho „Čtvero ročních období“), a slušně si vede také závěrečná kompozice „Selling Emotions“, která na ploše necelých devíti minut nabídne mimořádné dění s metalově intenzivním i půvabně odlehčeným obsahem (a výtečným sólem!). Němci Empilirum se zkrátka svojí hudbou evidentně baví, přičemž tento efekt dokáží spolehlivě přenést na posluchače. A tak to má být.
7,5/10
YouTube ukázka - teaser
|
