Druhé řadovce polských melodiků Titanium předcházelo hledání nového zpěváka. K mé velké radosti padla volba na Ukrajince Konstantina Naumenka, který své kvality dostatečně projevil v partách Sunrise a Conquest. A nutno říct, že jeho čisté a průzračně výškové hrdlo je pro tvorbu Poláků jako stvořené, zejména z toho důvodu, že autoři v čele s Karlem Maniou (Pathfider) výrazně přeřadili od středních a svižných temp rovnou k čistokrevnému speed metalu.
Zatímco na debutu byl jediný zástupce tohoto stylu („Another Chance“), na novince takových kousků nalezneme více než polovinu. Spolu s akcelerační honičkou zároveň přibylo všeobecného halasu a výbušnosti, aranže jsou načančané jako finalistky soutěže Miss Universe, až jsem měl chvílemi pocit, že mi vybuchnou repráky a rozletí se do nejrozmanitějších ohňostrojových variací. Hudební spektákl zde nemá hranice, klávesy jsou všudypřítomné a nabídnou nejeden pikantně hymnický motiv, kytarové vyhrávky jdou po melodiích jako Američan po hamburgeru, svištivé tempo nejednou upomene britské rakety Dragonforce, zpěvy jsou energické, bohatě vrstvené a stoupající nad úroveň nejvyšší hory Krkonoš (která z poloviny patří právě Polákům). Pro fanouška rychlo-melodického metalu je album „Atomic Number 22“ (což je chemické číslo titania) nádherným dárkem a splněným přáním, až se mu z toho hlava zatočí. A to je zároveň největší slabinou alba…
Tolik pozlátkového power-speedu totiž skoro nejde ustát na jeden zátah. Zatímco osamoceně skladby září jako nádherné perly (nejvíce karátů obsahují diamanty „Atomic Number 22“, „World Of Contradictions“ a "Defusive Skies"), z celkového pohledu jsou až příliš oslňující a od jejich silného lesku je málem nutné odvrátit zrak (sluch). Na střední tempo se zde téměř vůbec nehraje, jediná pomalá pasáž přijde v závěru položky „Torn Reality“, kdy metalovou show utne klavírní preludium na pozadí smyčců a šumícího moře. Je to tak podmanivé, až člověku přijde líto, že tento relax nemá delšího trvání, hlavně by však bylo vhodné nabídnout podobných momentů o něco víc, aby se lépe vykryla ona rytmická smršť.
Ta je navíc často všepohlcující a mnohdy zakrývá menší nápaditost při vytváření dostatečně chytlavých vokálních linek ("Torn Reality", "Time Is Out", "Guardians of Might"). Závěrem nutno dodat, že jsem opravdu rád za každé album, na němž je neustále patrný silný pro-melodický tah (a neváhám to ocenit ve výsledném hodnocení), na druhou stranu, když už je taková snaha vyvinuta a zároveň se ji daří velmi slušně rozvést, malinko mě zamrzí, když výsledek není ještě dotaženější. Takový, na který by se nedalo zapomenout. Zde to tak úplně nevyšlo, ale nakročeno je parádně, takže kdo ví, možná se s třetí studiovkou Poláků dotkneme samotného Olympu.
|
