Zní to jako pohádka: spojení jednoho z nejkrásnějších klasických děl s metalovými hvězdami jako Mark Boals, Fabio Lione, Edu Falaschi, Rob Rock, Victor Smolski, Mike Lepond a řady dalších. Jistě, skladby ze Čtvera ročních období se už pokusil do rockové řeči převést kde kdo (nejznámějšími zástupci této kolaborace budou pravděpodobně Němci At Vance), nikdy však nešlo o koncepční a hlavně zpívané dílo. Tento projekt, vzešlý z iniciativy italského klávesisty, producenta a skladatele Giuseppe Iampieriho (známější je pod přezdívkou Mistheria, viz také stejnojmenná kapela), totiž neskrývá obrovské ambice a nehodlá se smířit s nějakými plochými a původní šabloně věrnými covery. Naopak, Vivaldiho kompozice zde tvoří pouze základní inspirační osu, na kterou se nabalují svérázné Iampieriho vize, doplněné o bohaté aranže, operní honosnost a hlavně zmíněné pěvecké party. A to vše je největším kladem, ale také slabinou celé záležitosti s názvem Vivaldi Metal Project.
Je samozřejmě jasné, že dát dohromady něco takového vyžaduje ohromnou práci, roky (v tomto případě zhruba tři) příprav, miliardu hovorů s různými lidmi, přičemž někde za krkem neustále sedí černý bubák šeptající do ucha, že to vše skončí ohromným průšvihem a doživotním zesměšněním. Proto je nutné hned v úvodu říct, že o žádnou blamáž nejde, neboť Mistheria se zhostil dané výzvy se ctí, díky čemuž se nemusí v budoucnu po Itálii pohybovat (jistě) složitým kanálovým systémem. Na druhou stranu se člověk při čtení zúčastněných jmen a velkolepě skloňovaných promo materiálů neubrání opravdu velkému očekávání, které však – alespoň v mém případě – nebylo tak úplně naplněno.
Snaha o přiblížení slabin tohoto díla však nebude jednoduchá, jelikož hodlám autorovi vyčítat konkrétní prvky, jež jsou však zabaleny v množině, kterou je naopak nutné chválit. Jednodušeji řečeno: velmi oceňuji, že se Mistheria nedržel při zdi a rozhodl se do původní klasické předlohy vnést mnoho nových nápadů. Jenže zde se logicky a neodvratně střetáváme s limitními možnostmi autora, s jeho skladatelským umem či chytrostí, no a ta zkrátka nedosahuje – poněkud nepřekvapivě – genialit Vivaldiho osobnosti. Takže to celé trochu působí, jako když chce celkem běžně oceňovaný malíř vkreslit další variace do Picassova obrazu. A něco takového může jen těžko fungovat, přesto nelze říct, že by toto album bylo špatné a prosté povedených, ba přímo skvělých momentů. Jenže…
Jen málo takových míst znamená organické propojení Vivaldiho a Mistheria. Většinou je nastíněn původní motiv, abychom věděli, ve kterém ze čtvera ročních období se nacházíme (chronologie je totožná s původním dílem), pak si ale současný autor kráčí po vlastních cestičkách, až se postupně úplně vzdálí rozcestí, ze kterého vyšel. To jakoby ho najednou zaskočilo, tak rychle utíká zpět, aby dal najevo, že má stále na paměti originální zdroj. Jenže pak zase poodejde, přičemž se tato anabáze opakuje pořád dokola. Mnohdy tak vůbec není znát, že posloucháme album, kterému byl základní inspirací Vivaldi, podstatně se navíc ztrácí poetika spojená se specifikou jednotlivých ročních úseků. Dílo z 18. století je pozitivní a veselé, aktuální počin je většinou temný, náročnější na poslech (což není vyloženě výtka) a celkově nevstupuje do "srdce" s takovou lehkostí, pokud vůbec (což je mírná výtka). Orchestrální masivy i sborová epika jsou přítomny, zdali však probíhá jaro nebo podzim, to často uhádneme jen stěží (na druhou stranu s tím mám někdy problém i u originální verze).
Podmanivá kooperace skladatelských vizí probíhá např. v zimním allegru „The Meaning Of Life“, kdy Fabio Lione v refrénu kopíruje původní melodii a výsledkem je nadýchané, svěží a náležitě euforické představení, potažmo v navazujících položkách „The Final Hour“ a „Grande Madre“, ve kterých není nouze o dramatickou pompu, jež jde notu v notě s nápaditostí obou autorů. Podobně jsou na tom i jiné skladby (např. „Vita“, „Euphoria", „Thunderstorm", „Stige“ nebo úchvatný baladický duet „Immortal Soul“), prolnutí už ale není tak přirozené, tvůrčí hrany se o sebe začínají tu méně, tu více třít a mnohdy se dokonce popírají („The Age Of Dreams“). Ne vždy se také zadaří v rovině zpěvů a vokální linky značně přibrzdí jinak dobře rozjetou kompozici („Sun Of God“, „Alchemy“). Kapitolou samou pro sebe pak jsou příspěvky, které album rámují. Ty totiž složil pouze Giuseppe, přičemž úvodní kus „Escape From Hell“ můžeme označit za nejslabší skladbu nahrávky, opus „Doomsday“ již dopadl o něco lépe.
Celkové hodnocení možná přijde někomu vzhledem k vyřčenému neúměrně vysoké. Je v něm však zohledněna nesmírná náročnost stvořeného díla, stejně jako fakt, že vše nedopadlo fiaskem a naopak je zde k nalezení nejedna výjimečná skladba (a ještě více povedených, neřkuli strhujících fragmentů), přestože pokud se lehkosti propojení s jedním z nejznámějších klasických počinů týká, zůstává výsledek dosti rozporuplný. Otázkou je, zdali je něčeho takového běžný smrtelník vůbec schopen. Podle mě nikoli, a pokud by měl být výsledek zcela ideální, musel by původního Vivaldiho do metalové řeči předělat zase jenom Vivaldi.
|
