Po účasti na druhém albu „Bigger Than The Devil“ (1999) se Billy Milano rozhádal se zbytkem členů S.O.D., přičemž na ně dštil síru v každém rozhovoru, na který došlo. Při čtení těchto maximálně nediplomatických vyjádření nejvíce vystupuje na povrch horlivost Milanovy povahy, jejíž symptomy se přeneseně projevují také u poněkud schizofrenního koučování jeho domovské smečky M.O.D. První kolečko trucovitého rozpuštění a náhlého znovuoživení kapely se váže k roku 1997, resp. 2001, kdy se Billy po eskapádách s S.O.D. pokorně vrátil do svého původního útočiště, aby o pár let později stvořil reunionovou fošnu „The Rebel You Love To Hate“.
S trochou povýšené jízlivosti je možné říct, že by možná bylo lépe, kdyby Milano nehejtoval každého okolo a více se soustředil na sebe, neboť šestá řadovka M.O.D. je nejhorším příspěvkem metalografie kapely, a to včetně následující – a zatím poslední – desky „Red, White & Screwed“ (2007). Billy přitom zesměšňování přenáší i do samotné tvorby a ironizuje kapely jako Rage Against The Machine (song „Rage Against The Mac Machine“) nebo Rammstein („De Men Of Stein“), v jiných kusech pak pokračuje ve své typické auto-nadřazenosti a bere si na paškál nejen teroristy, ale pro jistotu celý Afghánistán („Ass-Ghanistan“). Možná se tím Milano mstí za svůj (lehce dětinský) strach z létání, který jej pohltil po útocích na Světové obchodní centrum v roce 2001, kvůli čemuž např. přestal - třebaže dočasně - pořádat koncerty v Evropě.
Snad by vše bylo snesitelné, kdyby veškerý autorův svéráz obaloval kvalitní hudební obsah. Ale kdeže, Billy se při tvorbě této desky nacházel v naprosté bezradnosti a největší výkon, na který se zmohl, bylo vybírání své vlastní minulosti. Vrací se tedy k rapování známému především ze zářezu „Rhythm Of Fear“, nepřidává ovšem vůbec nic nového a pouze zvýrazňuje tvůrčí tápání (v případě fláku „He´s Dead Jim“ se pak vykrádá zcela nepokrytě). Pokud by to mohlo na někoho fungovat, pak na jedince, kteří se s kapelou setkávají poprvé, neb některé fráze a riffy pořád disponují jistým tahem a za zvýšené hlasitosti na sebe dokáží – alespoň na chvíli – upoutat pozornost. Ironizace pak dostává smysl v úvodním nátisku "Wigga", v němž s Billy utahuje z týpků, kteří se snaží mluvou i oblečením stylizovat do černošských "gangstas". V takovém případě úsečná pěvecká sugesce kooperující s kytarovými hardcore tanečky celkem funguje (punkový element tentokrát zcela vymizel), i náhle stržený posluchač ale pravděpodobně bude na rozpacích při nástupu písně „Get Ready“, kde najednou přijde ke slovu hard rock ala Kiss nebo AC/DC, aniž by ovšem bylo přítomno jediné promile jejich chytlavosti (přičemž nejde ani o parodii). Ale to pořád ještě není nejhorší…
Zcela brutálním failem alba „The Rebel You Love To Hate“ je totiž repetice většiny skladeb. Jakoby nestačilo, že kompozice příliš neobstojí ani samy o sobě, jsou ještě v závěrečné třetině díla uvedeny v jakýchsi nesmyslných radio editech, song „Get Ready“ je pak doplněn o pseudo-koncertní samply a aby to jako bylo vtipné, je do základního názvu dosazena závorka s obsahem „Almost Live Kinda“. Není to vtipné, pouze nudné a šíleně ubíjející, stejně jako celé album, které tak muselo pošimrat příjemným zadostiučiněním všechny, jež si Milano vzal do svých neomalených úst. Nutno dodat, že umělé nastavování nahrávky pravděpodobně souvisí s naléháním labelu Nuclear Blastu, který nutil kapelu vydat desku v přísně daném termínu, to ale jako omluva prostě nestačí. Když navíc firemní vedení zjistilo o jaké „veledílo“ jde, nevěnovalo mu značnější propagační pozornost, což samozřejmě naštvalo Milana, který jej posléze umístil na své stránky, kde je ke stažení zdarma. Čímž se vlastně svět dostal opět do rovnováhy, neboť šestá řadovka M.O.D. opravdu nestojí ani za jednu jedinou korunu.
|
