Power-speedová kolbenka z Finska vydala v prosinci nový produkt, který už částí svého názvu prozrazuje pořadové metalografické číslo. Za slůvkem „Seventhian“ ale ještě nalezneme přídavek „Memories Of Time“, jenž odkazuje na druhý disk s osmičkou znovu nahraných skladeb. Možná bychom mohli debatovat nad tím, zdali musela být tato skutečnost uvedena v samotném titulu díla, nicméně je jasné, že finští autoři nadělili bonusovým materiálem krásný dárek věrným fanouškům. Zdali se ale něco takového dá povědět také o dvanácti „čerstvých“ kompozicích, to se pokusím rozkrýt v následujících řádcích.
Při hodnocení této desky se totiž není možné přiklonit k nějakým jednoznačným soudům, při jejím poslechu se totiž dostavují stavy oscilující na stupnici od velmi příjemných až k nikterak zábavným a spíše nudícím. Lehce rozporuplné pocity se občas dostaví i v rámci jednotlivých skladeb, jako např. v položce „October Is Mine“, která patří mezi povedené písně, nelze se však nepozastavit nad hlavním motivem, jenž je velmi podobný obdobné části hitu „Send Me A Sign“ od Gamma Ray. Tato melodie je notoricky známá, což muzikanty z Dreamtale ovšem evidentně nijak netankuje, jelikož z ní dále čerpají také v kusech „Picnic Inferno“ a „Moral Messiah“. To už je lehce na pováženou, na druhou stranu nelze posloužit lepším „důkazem“ autorského schématu finské kapely.
Od fošny „Phoenix“ je totiž znatelná nemalá repetice, a to zejména v elektronicky rozjuchaných pasážích koketujících s taneční rytmikou, kterým sice neschází jistý půvab, celkově však splývají jako vítězky soutěže Miss Universe. Aby mohly výrazněji pobavit, musí je jistit silná melodická osobitost. Dobrou zprávou je, že na desce „Seventhian…“ takových momentů nalezneme několik. Patří sem jak úvodní skladba „Dreality“ s dynamickou stavbou a značným hitovým potenciálem, tak druhý track „For Our Future“, který svojí spídovou akcelerací a tučným podílem melodických vychytávek navazuje na pecky známé z prvních alb kapely. Podobně svěžím dojmem vyznívá (až na zmíněnou „vykrádačku“) také hardrockem načichlý štych „Picnic Inferno“, ve kterém zvlášť potěší chytlavé vyhrávky v sólovém partu.
Pak ale rtuť zábavy začne významně klesat, když trojice následujících skladeb nic moc zaznamenáníhodného nenabídne (do této „studenější“ sekce můžeme zařadit také v pořadí devátý song „Names On The Wall“), naštěstí nejde o finální stav, neboť se ještě dočkáme slušných žánrových položek, jako je další rychlík „Fusion Illusion“, refrénově přitažlivá „Greenback Hunter“, nebo závěrečný a strukturálně nejčlenitější opus „Embrace My Scars“. Z celkového pohledu jde tedy o tradiční příspěvek kapely, který většinově běžný standard obohacuje o několik příjemně chytlavých momentek, k nimž se občas rád vrátím. Něco takového bych dělal i častěji, kdyby však na pěvecké pozici nefiguroval Erkki Seppänen.
Ti, kdož sledovali nedávný seriál věnovaný Dreamtale vědí, že pro tohoto pána nemám velké pochopení a je to právě jeho projev, který celkem razantně snižuje moji oblibu posledních studiovek kapely. V Erkkiho specifickém hlasovém zabarvení nenacházím příliš chytlavosti nebo atraktivity, zkrátka mě nebaví (avšak ani vyloženě neodpuzuje, což je ovšem malá útěcha). A právě proto nejsem dvakrát nadšený ani z bonusového CD, u kterého bych za jiných okolností jásal nad vylepšeným zvukem u perel jako „Refuge From Reality“ nebo „Call Of The Wild“, jenže kvůli Seppänenovi je ve výsledku shledávám jako horší své předlohy. Ve výsledném hodnocení pak tuto skutečnost zohledňuji půlbodovým odečtem.
|
