Album „Red, White & Screwed“ je zatím posledním počinem americké smečky M.O.D. Její direktor Billy Milano s ním přišel čtyři roky po zápisu „The Rebel You Love To Hate“, který byl slaboučký jako krabicové víno, což bylo paradoxní, neboť si tehdy Milano dělal povýšenou srandu z kde koho a nakonec byl k smíchu sám. Dobrou zprávou je, že v pořadí sedmá řadovka kapely žádným průšvihem není, ačkoli pokud se kvality týká, má úplně stejně daleko k povedeným deskám z přelomu devadesátých let.
Dílo zase kromě Billyho tvořila jiná sestava, což tak nějak spadá do nepříliš lichotivé vizitky kapely, nicméně opět nemůžeme čekat cokoli odlišného nebo dokonce nového, na desce není jediný původní riff, Milano vybírá buď sebe, nebo ostatní. To je ale možné říct o většině kapel, takže z toho nemá cenu dělat vědu, důležité je, zdali se nepůvodní ingredience podaří smíchat v dostatečně chutný výsledek. Pravdou je, že zde několik povedených momentů nalezneme, přičemž jsou nejvíce spojeny s rychlou akcelerací, která po delší době čerpá z punkové školy, dále s natlakovaným zpěvem Billyho, jenž své fráze zase vyštěkává telegrafickým stylem a je radost tuto vokální smršť poslouchat, potažmo texty, což už tak pozitivní není. Autor si tradičně nebere servítky a po svém komentuje zejména politický systém (to už je nuda), naváží se do mexických utečenců (rasismus alert!), nebo v kusu „G.L.E.T.“ paroduje Metallicu a King Diamonda, což už je pouze trapné. Občas se mu ale daří ideální zkratkou vypíchnout pointu, viz např. anti-teroristický song „Suicide Bomb Pop“ („It´s a sad fact – that most people suck, when killing for God – everyone´s fucked“), zcela pohodově pak působí autobiografický text v „Alphabet City Stomp“, kde Milano (lehce sentimentálně) projíždí své působení v newyorských HC klubech, v čele s jeho srdečním doupětem CbGb.
Jádro hudební zábavy vězí ve zmíněných palbách žánrově oscilujících na hranici hardcoru, punku a thrashe, jejichž jednotvárnost se Milano snaží osvěžit např. grunge-melodickým dojezdem u titulní písně (to funguje výtečně), poté ale malinko zarazí položka „Dance Around With Snakes“, kde po další lákavé rychlo-masáži znovu přijde zpomalený závěr, pořád je to ale v pohodě, když se však stejný vzorec opakuje také u navazujícího kusu „The Big It“ (tentokrát v groovy-bluesové tónině), je to silně na pováženou. V budoucím dění už ale podobnou strategii nezaslechneme, takže jde pouze o dramaturgický fail, pokud by byly zmíněné songy rozesety po playlistu chytřeji, šlo by naopak o příjemné osvěžení, jelikož dílo časem zapadne do jednotvárnosti, ze které výrazněji vystupuje už jen track „Jose Can You See?“, jenž slušně baví po hudební stránce, avšak svoji chytlavost snižuje zmíněným rasistickým textem, potažmo sugestivně našlapaný – ačkoli možná až příliš protahovaný - příspěvek „Suicide Bomb Pop“.
Na druhé straně jakostní barikády naopak stojí píseň „Bullshit Politics“, která se v souladu s názvem naváží do vládních papalášů, činí tak ovšem na přemrštěné ploše necelých pěti minut a hlavně s neskutečným množstvím u-b-í-j-e-j-í-c-í-h-o textu. Neúměrnou délkou ostatně trpí celá nahrávka (navíc průměrně ozvučená), ve které se kvůli archaickému tvůrčímu schématu postupně rozplizne jakákoli přitažlivost a na patře zahořknou smíšené pocity, související s otázkou totální vyčpělosti kdysi vynikajícího umělce. Billy Milano už nejméně dvacet let žije pouze ze své nejslavnější minulosti, jež je paradoxně více spjata nikoli s jeho domovskou partou, ale s crossoverovými legendami S.O.D. (což ovšem Milanovi nebrání, aby na adresu jejich zakladatele Scota Iana neustále trousil ne úplně lichotivé poznámky). Zastávám názor, že Billy již nemá hudebně co nabídnout, ale možná se mýlím a na chystané novince "Busted, Broke And American" ještě dokáže překvapit. Pokud tedy mezitím opět svoji kapelu nepošle do kytek, jak učinil nejen v roce 1997, ale také v letech 2008 a 2015. Uff…
|
