Před dvěma lety uzavřel Herman Frank své další účinkování u legendárních Accept a tak mu opět vybylo dost času na věnování se sólové kariéře. Z týmu, se kterým tvořil minulé album „Right In The Guts“, s ním zůstal pouze křikloun Rick Altzi (na to, jak to mezi těmito dvěma na čtyři roky staré desce jiskřilo, je to volba naprosto jasná), aktuální rytmický tandem, u kterého se (už jen z prostého faktu, že basu nahrával sám Herman Frank a s bicími vypomáhal Arne Neurand) dá předpokládat, že opět bude tím v podstatě do počtu, tvoří basák Michael Müller a protřelý bubeník André Hilgers (Silent Force, Ex-Rage, ex-Axxis). Album „The Devil Rides Out“ v mnohém kopíruje svého předchůdce – toto tvrzení se týká především toho, že energie na něm je vskutku explozivní, že dominantní roli na něm hrají Frank a Altzi, že úvodní dvě skladby jsou tím nejsilnějším, co na albu najdete, i toho že slalom mezi heavy metalem a hard rockem mají chlapci bravurně zvládnutý. Přesto novinka o krůček zaostává za minulou deskou. Důvodem je fakt, že s pestrostí skladeb a autorskou kreativitou téměř výhradní skladatel Herman Frank tentokrát něco málo pošetřil.
Jako by do tradiční germánské melodiky pustil tentokrát něco i strohé americké přímočarosti a syrovosti. Je fakt, že s řezavým hlasem Ricka Altziho tahle kombinace funguje jako nekompromisní rána kladivem, problém je, že se může (a to je rozdíl oproti minulé desce) díky určité schematičnosti docela snadno ošoupat. Ani odlehčení, které přichází v rockovějších a uvolněnějších skladbách, tentokrát neupouští tlak natolik, aby deska působila nějak barevněji. On možná i to je trochu důvod toho, že především úvodní přímočará a agresivní divoká vypalovačka „Running Back“ s explozivní energií a šikovně se proplétajícím sólovým zpěvem se sbory v uřvaném refrénu, i následující riffovka „Shout“ působí až ohromujícím dojmem, který pomalu v průběhu desky vyprchává. Jistě, Frankova sóla jsou velmi nápaditá, Altziho zpěv šťavnatě vyhrocený, riffy kousavé a rytmika divoká. Tato charakteristika platí pro všech dvanáct kousků, volnější „Ballhog Zone“, dramatičtější „Stone Cold“ i staromilsky znějící rockovku „Run For Cover“ z toho nevyjímaje, což je trochu škoda, neb právě proto hrozí sklouznutí do stereotypu. Nezbývá tak než závidět Japoncům, kterým Frank nabídl ještě baladický přídavek „Forever“, který může předchozí zaťatost příjemně uvolnit.
Naběhlé žíly, napumpované svaly, adrenalin. Výborná kytara, výborný zpěv, velmi solidní a sytá rytmika, vydařený zvuk, kupa energie, syrový hard a heavy, zalézající až do morku kosti, velmi konzistentní nálada. Takováhle kombinace je zárukou toho, že hodnocení „The Devil Rides Out“ nemůže dopadnout špatně. Ale kupodivu ta konzistentnost, ze které kouká dřív či později určitá jednotvárnost, se někdy může stát i určitou překážkou, tak jako v tomto případě.
|
