„Začal jsem s Grave Digger a budu s nimi až do konce“. To jsou slova jednoho z nejosobitějších heavy metalových zpěváků Chrise Boltendahla, která pronesl asi před pěti lety, tedy v době, kdy tahle kapela za sebou měla už víc než třicetiletou historii. Pravda, historii poměrně bouřlivou. Tedy alespoň v první desetiletce života, kdy docházelo nejen k obvyklým kolotočům se sestavou a hledání vlastního hudebního výrazu, ale i k dvojnásobné změně názvu kapely, potažmo dočasnému rozpadu. Německému hrobníkovi trvalo pěkných pár let, než se vyprofiloval a našel svou parketu (byť už od začátku bylo zřejmé, na jakém poli jsou Grave Digger nejjistější), na druhou stranu je dnes jedním z pionýrů heavy metalové scény, který si stále drží vysoký standard, je nezaměnitelný, ani po letech nezní vyčerpaně a, byť v rámci jasně daných mantinelů, dokáže průběžně pozměňovat svou tvář. To se samozřejmě odvíjí od toho, že díky renomé kapely si k sobě Chris Boltendahl může vybrat ostřílené muzikanty, kteří se nebojí zaběhnutý styl kapely pozměňovat k obrazu svému. Kdo by si na to byl však tehdy v bouřlivých osmdesátkách vsadil?
I když soudě podle debutového alba „Heavy Metal Breakdown“, se kterým se Grave Digger představili ve čtvrtém roce své existence (po dvou demáčích a účasti na splitku „Rock From Hell – German Metal Attack“), by se těch, kteří by věštili Grave Digger slibnou buducnost, našla celá řada. Důvod je prostý – „Heavy Metal Breakdown“ je dokonalé album. Pojem dokonalost nestaví na nějaké technické preciznosti, či ohromujícím zvuku (alespoň dle současných měřítek), ale na spontánnosti, živočišnosti, divočině a svěžesti. Je z něj znát, že si Grave Digger v té době nemuseli s ničím moc lámat hlavu, ohlížet se na trendy či dění na světové scéně a namlátili desku bez sebemenší špetky kalkulu, či dlouhého přemýšlení. Chris Boltendahl se mohl opřít především o kytaristu Petera Massona, se kterým kapelu zakládal a který s ním prožil extatickou dobu prvních tří alb, společnost jim dělali basák Willi Lackmann (který posádku pustil jako první) a bubeník Albert Eckhardt (ten byl součástí kapely stejně dlouho jako Peter Masson).
Síla „Heavy Metal Breakdown“ spočívá především v tom, že se na něm podařilo úspěšně propojit velice ostrý výraz s vděčně melodicky vyřvatelnými motivy (nicméně v této době bez jakéhokoliv náznaku komerčnosti) ve výrazných refrénech i zajímavou atmosférou. Taková je úvodní smršť „Headbanging Man“ s explozivním nájezdem kytar, drtícím riffem, uštěkaně vyhroceným Chrisovým hlasem a mile neohrabaným kytarovým sólem, taková je i titulní přímočará vyřvávačka, jejíž refrén by mohl mít až hymnickou sílu, kdyby o ni Grave Digger stáli, jenže zcela zjevně se tehdy hrálo hlavně na živelnost. Pochmurný chorálový úvod „Back From the War“, do kterého Chris skřehotá svou krvavou vizi, naznačí, že Grave Digger mají i jiné zbraně, i když se píseň následně rozjede do šlapavě ostrého heavíku. Definici toho, co je metalová balada v pravém slova smyslu Grave Digger představí v „Yesterday“.
Jedním slovem vášeň, od vláčného klávesového motivu, přes sentimentální Boltendahlův projev, až k bobtnající atmosféře, vygradované do naprosté extáze. Natlakovaná kvaltovka „We Wanna Rock You“ s textem, který je ideálně hozenou rukavicí pro koncertní atmosféru opět oživí tu úvodní agresivitu, která dostane prostor i v „Legion Of The Lost“, i když její dlouhý vláčnější rozjezd spíš opět vybízí ke koketování s atmosférou (Chrisův vyhrocený řev v závěru té pomalé pasáže je naprosto k sežrání). Závěr alba se pak odehrává podle vzorce adrenalin, agresivita, přímočarost, živelnost a je až ohromující, jak do tohoto schématu zapadne výpůjčka „2000 Lightyears From Home“ od Rolling Stones, využitá už na předchozím splitku.
Není nad to se do historie zapsat tím, že hned na první pokus vydáte jedno ze svých nejlepších alb, jako se to povedlo Grave Digger. Jenže osmdesátky byly o tom, že nebylo na co čekat, takže do vydání druhého alba zbývalo pár měsíců, během kterých Grave Digger stihli vydat ještě singl „Shoot Her Down“.
|
