Vloni jsem u bilance trpěla, letos se napsala prakticky sama. Svištělo to. Vycházelo jedno lepší album než druhé, alba překonávající předešlou diskografii kapel, či se rovnající mým nejoblíbenějším počinům. V tomto smyslu byl 2016 opravdu hojným rokem a doufám, že ten příští bude v trendu pokračovat. Také mě smetlo pár koncertů, které jsem navštívila a zjistila, že ačkoliv mě sice občas jímá letargický pocit, že jsem už viděla všechno, není to pravda a i kapely, které jsem už viděla hodněkrát, mě dokážou rozsekat znovu a znovu.

Alba roku:

1. Myrath – Legacy
Stačilo mi pár poslechů alba „Legacy“, abych věděla, že tunisští powerprogresivci Myrath to opět dokázali. Po veledokonalých „Tales of Sand“ jsem měla trochu obavu, zda mohou tuto záležitost překonat či dorovnat, ale pět let dlouhé čekání se vyplatilo a Myrath se vytasili s deskou rovnocennou, ne-li přímo lepší! Kombinace tradičních prvků klasické tuniské hudby, špetka orientálního koření, vzletný projev zpěváka Zahera Zorgattiho a nosné progresivní melodie zamíchané v powermetalu jsou lákavou netradiční kombinací.

2. Dynazty – Titanic Mass
Pánové odvedli na desce nadstandartní kus práce, ať už po hudební stránce, na které se podílela celá kapela, stejně tak i u textů. Vokalista Nils Molin se všeobecně místy více tlačí do „uřvanějších“ poloh, které k songům perfektně pasují, jindy jsou jeho vokální linky procítěné a posluchač může téměř hmatatelně cítit, že zpěvák dává do prezentace nejen hlasivky, ale také srdce. Nemůžu nevzpomenout na moment, kdy jsem na něj narazila po jejich koncertě v pražském MeetFactory a předestřela před něj fakt, že pravděpodobně získají druhé políčko v mé roční bilanci, pokud nevyjde nic lepšího a on se na mě otočil a s mile sebevědomým úsměvem prohlásil: „Určitě nevyjde.“ A ono nevyšlo.

3. Pretty Maids – Kingmaker
„Pandemonium“ z roku 2010 je pro mě jednoznačně přímo extatickou záležitostí a dva následující počiny z kuchyně těchto dánských hardrockerů mě nepřesvědčily, že ho ještě někdy něco překoná. I první poslech novinky „Kingmaker“ pro mě byl spíše zklamáním. Jenomže následovaly poslechy další a já zjistila, že si desku užívám jak muzikálně, tak mě přesvědčují texty o tom, že „Pandemonium“ má konečně svého nástupce.

4. Dyscordia – Words In Ruin
Tady neočekávám přílišnou znalost této kapely od našich čtenářů, pokud se však někdo ozve, že tyto Belgičany poslouchá, příjemně mě překvapí. Sama jsem na ně narazila prakticky náhodou s jejich prvotinou z roku 2013, „Twin Symbiosis“, která mě sice oslovila, ale jak šel čas, prakticky jsem na ni zapomněla. Až letos, kdy mě chytlo progové období, jsem se opět do staré desky zaposlouchala a při té příležitosti zjistila, že nám pánové mezitím připravili novou progovou nálož. A ta rozhodně stojí za poslech!

5. Almah – E.V.O
Předposlední deska „Unfold“ pro mě byla deskou roku 2013 a ačkoliv letos ve vrcholném hodnocení dám přednost jiným kapelám, „E.V.O“ se s aplausem rozhodně řadí k vrcholům letošní sklizně. Kombinací jemných klavírních pasáží, z chytlavými melodiemi a dravými riffy se opět Falaschimu a jeho spolku podařilo vytvořit výtečnou nahrávku aktuální nejenom pro brazilskou scénu. Tak kdy už je konečně někdo pozve do Evropy?

6. Delain - Moonbathers
Naprosto famózní záležitost. Album je plné variabilních skladeb od typických delainovských po nečekané záležitosti. Do Delain jsem se zamilovala s albem „We Are The Others“, přestože jsem nikdy kapely tohoto typu příliš v lásce neměla a nástupce desky mě hluboce zklamal. U novinky je to naprosto opačně. „Moonbaters“ je natolik různorodé, přitom však chytlavé a hluboké, že se zapisuje do mého osobního žebříčku na stejnou, ne-li vyšší příčku jako „We Are The Others“.

7. Temperance – The Earth Embraces Us All
Po dvou předchozích albech, která se zákeřně vpašovala do dvou mých předešlých bilancích na pozici číslo 10, si teď Temperance trochu zašplhali. Po svým způsobem powermetalových nahrávkách vydávají nekonvenční desku, jejíž první dvě třetiny rozhodně potěší fanoušky epičtějšího powermetalu s ženským vokálem a nad jejíž závěrem budou blahem slintat komplikovanější posluchači. Co víc dodat? V diskografii kapely se pravděpodobně jedná o zlomový moment a o vynikající dílo!

8. Hell In The Club – Shadow of the Monster
Italští rockeři Hell In The Club v čele se zpěvákem Elvenking ukuchtili ve své kuchyni další porci. Oproti tak trochu nemastnému a neslanému předkrmu „Let The Games Begin“ a vlastně i druhému chodu „Devil On My Shoulder“, si dali tentokrát na dochucování záležet. V pořadí třetí deska nese název „Shadow Of The Monster“ a dýchá z ní hravá atmosféra cirkusové manéže s chytlavými rockovými melodiemi a tvrďáckými prvky. Konečně jako kdyby si Damna, tedy Dave, ušil kabátek podle svého gusta, aniž by se ohlížel na trendy a nutno říct, že mu to v něm opravdu sluší.

9. Wisdom – Rise Of The Wise
Nikdy jsem nebyla fanouškem speed metalu a neodvažuji se ani tvrdit, že Maďaři Wisdom do této kategorie spadají. Ale z muziky, kterou poslouchám, jsou svým způsobem nejpřímočařejší a vlastně by mě nikdy nenapadlo, že se mi tento styl bude líbit. S každou novou deskou ale Wisdom dokazují, že si místo v mé knihovně oprávněně zasluhují.

10. Amaranthe – Maximalism
Reakce na nové album Amaranthe jsou sporné. Mně osobně se deska opravdu líbí, ne celá, najdou se skladby, které bych byla ochotná přeskočit a vynechat, na druhou stranu, ať už se jedná o metalovější fláky, nebo o ty popovější, či přímo kontroverzní písničku „That Song“, Amaranthe mě vždy něčím dostanou a jejich desky se pokaždé zařazují k mým nejposlouchanějším.

Alba těsně pod čarou

Evergrey – The Storm Within - Chápu, že u mnohých by si zasloužili příčku jistě vyšší, ale já do téhle kapely nikdy nemohla proniknout a až toto album si získalo mou přízeň.
COP UK – No Place For Heaven - Znám už je z dob, kdy vystupovali jako Crimes of Passion, ale přestože se jejich novinka nevejde do mé top 10, zmínku si rozhodně zaslouží.

Objevy roku:

Sunburst - Out Of The World - prog prog prog, to už jsem asi zmínila, že jsem letos měla jakýsi progový záchvat a u té příležitosti jsem mimo jiné objevila tuto bandu z Řecka s vokálem ne nepodobným Roy Khanovi.
Virtual Symmetry – Message From Eternity
Italové Virtual Symmetry vytvořili pořádnou progovou nálož, perfektně sladěné momenty absolutní potěchy a uvolněnosti s vyhrocenými chvílemi, prudší instrumentální pasáže, nádherné zpěvavé linky, texty nesoucí význam. Řekla bych, že nejen v mé bilanci rozhodně aspirují na vrcholné posty progových nahrávek roku.
Light & Shade - Drown In Absurdity a pro jistotu přidám ještě druhé video k You Are, aby byla slyšet lépe variabilita této netradiční nahrávky. Aneb: Co dělá Pastorino už po třetí v mojí bilanci? Tenhle člověk ale prostě dokáže dát osobitost snad každému projektu, na který sáhne a zde ve spojení s mladičkou Američankou Adrienne Cowan, z jejíhož hlasu mi místy opravdu solidně mrazí a často nechápu, jak je možné takových poloh vůbec dosáhnout, stvořil překvapivé zajímavé dílo s názvem „The Essence Of Everything“.
Ember Falls - Shut Down With Me - na tuhle moderně znějící finskou partičku jsem přišla díky (teď už) ex-zpěvákovi Amaranthe, Jakeovi, který je sdílel na svém fb, jelikož jim produkuje album a okamžitě mi po dlouhém pátrání po něčem, co bych si zrovna užila (které jsem prokládala poslechem Scooter, Adama Lamberta a Lady Gagy), přišli k chuti.

Koncerty roku:

Ještě mám v živé paměti, kdy jsem pár let zpátky tvrdila, že postarší muzikanti si dávají živá vystoupení daleko víc, než ti mladí. Letos mě ale daleko víc rozsekala moje vlastní generace, či dokonce lidé o maličko mladší.

Kissin Dynamite – 11. 11. 2016 – Praha, Nová Chmelnice - Co dodat? Přečtěte si report, anebo ve zkratce: pro mě absolutní koncertní top letošního roku, kterému se mohli vyrovnat jen následující Dynazty, leč bohužel nedostali takový prostor. Kissin‘ Dynamite si roli headlinera plně zaslouží a jak už jsem jednou někde podotkla, tahle banda má na to vyprodávat haly.
Dynazty – 16. 10. 2016 – Praha, Meet Factory - kteří se objevili jako support kolegů z Pain a i když většina posluchačů přišla právě na Tägtgrenovu bandu, já se dostavila hlavně omrknout, jak koncertně vyspěla tahle pětice, s nimiž jsem měla naposledy live zkušenost na Rockstad Falun 2012. A odcházela jsem s čelistí na podlaze. Pánové to rozsekali a show si užili i fanoušci, kteří o nich nikdy dřív neslyšeli. Už aby u nás dostali prostor na delší setlist a nejen jako support dramaturgicky odlišné kapely.
Myrath + Symphony X – 19. 2. 2016 – Londýn, Islington Assembly Hall - naprostá bomba, co si budeme povídat. Tady už tolik nesedí teorie o vládě mé generace, ačkoliv ti Myrath mi taky nejsou věkově příliš vzdálení. Trochu jsem litovala, že se nejednalo o double headline, ale že Myrath jenom supportovali, protože jejich show byla famózní, vynikající, energická a Zaher je rodinný frontman. Ještě chvíli bych mohla pět superlativy, ale to by se pak nedostalo na stejně vynikající stálici progového nebe s hlasem formátu Russella Allena., který si podmanil londýnské publikum úžasně přirozeným charismatem.
Helloween – 3. 2. 2016 – Londýn, O2 Forum Kentish Town - Už je to skoro otravné, jak jim to v posledních letech zase začalo šlapat :D. Ale je to tak. Helloween jedou jak dobře namazaný stroj a teď nás navíc čeká ten podivný splácaný reunion. Tak uvidíme, jak jim to bude fungovat příště.