Pokud se pamatuji, ze Slovinska jsem doposud žádnou muziku nerecenzoval. No a najednou se z této země vyloupne spolek s hodně ujetým jménem a ještě divnějším motivem na obalu debutového alba „Gallop Through The Stars“. Tohle jsem si nemohl nechat ujít, i proto, že celá záležitost zaváněla nadhledem a vtipem, tedy v metalu málo vídanými jevy. Výtečnou zprávou je, že všudypřítomnou pohodou jsou nasyceny také hudební tóny tohoto díla, přestože k vyloženě oslavnému hodnocení nakonec přece jenom dojít nemůže.
A mrzí mě to dvojnásob, neb žánrová palba Slovinců míří na hravé cíle s elektronickými prvky, které jsou doprovázeny nápaditou instrumentací a svůdnými rytmy. Úvodní intro „Kozmodrom“ s 8-bitovými zvuky v tomto ohledu příjemně naladí (ještě více těší zjištění, že zvukově je vše ucházející), navazující položka „Let´s Go To Space“ pak disponuje takovou chytlavostí, že pozvání vyjádřené v názvu songu přijímám bez nejmenších rozpaků. Vysoce pozitivní náboj s melodikou připomínající výtečnou švédskou partu Supreme Majesty, to vše navnadí na velké věci. Další položka „Double Helix“ pořád slušně baví (a v asociačním jiskření upomene obdobně skotačivý spolek Sharky Sharky), avšak tentokrát si již nelze nepovšimnout podivné vokální polohy, která se vklíní do elektronické mezihry a (náramně povedeného!) sóla. V budoucím dění nahrávky se pak toto podezření definitivně potvrdí: ano, je to právě zpěvák Rok Tavčar, jenž kvalitativně nestačí instrumentální složce a ve výsledku ji sráží o dost dolů (v bodovém vyjádření zhruba o jeden bod).
Přitom hudební chytlavost nemizí – ačkoli zároveň ani není rozvíjena a úvodní píseň tak zůstává předčasným vrcholem alba – a šťavnatých momentů se dočkáme i nadále. Je např. velmi snadné začít pokyvovat hlavou do rytmu u vzletného, resp. ve slovinštině odzpívaného refrénu kusů „Dreamers“ a "Ne vzame nihče", nebo u celkově povedené kompozice „Mr. Romantic“ s dynamickým odpichem, šlapavými frázemi a opět dobrým chorusem. V takových okamžicích lze snadněji ignorovat horší zpěv, zvlášť když přijdou ku pomoci dvojzpěvy či vynalézavé sborové popěvky (viz hymnicky laděná skladba „Commander“), to ale nic nemění na tom, že postupem času začne být Tavčarovo hrdlo na obtíž, jelikož se pouští do eskapád, které prostě není schopen vyzpívat. Navíc se v průběhu nahrávky občas vyskytnou tak podivně komplikované pasáže, že by jim k dobrému dojmu nepomohl ani Michael Kiske za mikrofonem („Shooting Star“). Opět podotýkám, že mě to dost mrzí, neb pokud se osobitosti spojené s nadhledem týká, patří slovinští nováčci mezi borce na svém místě, ovšem podobně jako řada jiných dojíždějí na slabší dramaturgii a hlavně na (pod)průměrného vokalistu.
|
