Dvě zásadní a důležitá domácí rocková alba sedmdesátých let, jichž se ale v normalizačním nečase příliš neurodilo, se po mnoha letech konečně dočkala vylepšené reedice. Obě tyto nahrávky už sice nově vyšly pár let po revoluci, zvláště jedno z těch vydání však působilo zvukově a hlavně obalově až příliš odbytě. Od loňska jsou k mání obě alba v jednom dvoudiskovém balení, doplněném tuctem bonusů a také výživnějším bookletem, jenž nabízí dobové fotky, recenze či rozhovory a samozřejmě nechybí ani osvědčená grafika v podobě poštovních známek.
Jiří Schelinger disponoval chraplavým až „nemocným“ hlasem, ale také velkým osobním charisma, jímž často dokázal omluvit dobově částečně vynucenou, přesto přehnanou žánrovou rozpínavost. Se souborem Faraon, kde působili pánové Šíp a Uhlíř, sice nazpíval legendární baladu „Holubí dům“, bez nadsázky považovatelnou za jeden z nejslavnějších hitů domácí populární hudby všech dob, ale i přihlouplé bubblegumové kolovrátky, s nimiž žel nepřestal ani poté, kdy jej roku 1973 angažovala Skupina Františka Ringo Čecha a kterými nešetří ani alba „Báječní muži“, „Nemám hlas jako zvon“ či singlová kompilace nazývaná „Ovoce z naší zahrádky“.
Už na těchto deskách i malých singlech se v menší míře objevují česky otextované převzaté skladby od Black Sabbath či Deep Purple, ale i vlastní rockové písně, jež Schelinger a Čech postupem času prosazovali s natolik rostoucí intenzitou, že se v druhé půlce sedmdesátých let vedle kapel Olympic či Katapult stali hlavními českými protagonisty tradičního rocku.
Na podzim 1976 se jim podařilo nahrát vůbec první české hardrockové album s příznačným názvem „Hrrr na ně…“, kde servírují zvukově a především instrumentálně nadupanou porci tvrdého rocku. Jednoznačné vrcholy alba tvoří skvělé a sabatovsky hutné „Kartágo“, výbušnější „Lucrezia Borgia“ a také „Divné tušení“, hudebně i textově představující tuzemský prapočátek všeho temného metalu, kde dominuje geniální středová kreace nebo přesně tepající zlověstný rytmus. Spíše k tomu lepšímu patří také „Violo, jsem ...cellista!“, „Lásky splín“ a „Mám rád lidi“, zatímco ostatní písně jsou přece jen o něco slabší a někdy vyloženě průměrné, všechny ale vysoko převyšují mnohé z toho, co jejich autoři vyváděli v předchozích letech. Částečnou slabinou se jeví ne vždy duchaplné, ale místy dobře přiléhavé texty Františka Ringo Čecha, jehož částečně skutečná a částečně přehrávaná sebestřednost pak vrcholí skrze mnohdy vtipné mezipísňové skeče, kde převládá válečné dunění, kdákání slepic či ničení hudebních nástrojů, ale nechybí ani smažení řízečků, zubařský teror, rozvrzaná hra na housle, rozzuřený pes a nakonec zasloužené facky hlavním aktérům.
Na jaře 1978 vzniklo album „...nám se líbí…“, jež překvapilo zjevným žánrovým vybočením, když z velké části a s hostující podporou členů skupin Marsyas a ETC… nabídlo odlehčeně folkrockové kousky, z nichž hlavně „Nestálost“ či „Bral jsem to vážně“ těší aranžérskou nápaditostí a výraznější melodikou. Nahrávce dominují převážně akustické a většinou pomalé písně, kterých je zde i několik za sebou a mezi nimiž vynikají balady „Čas“ a „Bílý sníh létá“. Tvrdší skladby jsou dlouho ve velké menšině, hardrocková „Zima“ však rozjíždí ostřejší finále alba, jež vrcholí titulní hitově nářezovou palbou „Nám se líbí“. Výrazově rozmáchlé, ale kvalitativně vyrovnané album překvapivě neruší ani Čech, který napsal na své poměry až nečekaně seriózní texty.
Společnou reedici obou desek by možná někdo uvítal klidně i bez bonusů, ale když už na ně došlo, lze ocenit jejich vcelku citlivý výběr, kladoucí důraz na převážně rockové písně a pouze takové, jež napsali přímo Schelinger, Čech či ostatní členové kapely. Na prvním disku jde o výborný hard rock „Praví muži zkušení“, dva méně výrazné duety s Helenou Maršálkovou, balady „Tréma“ či proslulé „Jsem prý blázen jen“ a na albové skeče navazující, přesto však lehce nadbytečnou mnohojazyčnou blbůstku „I Love You Mädchen krásné“, z níž některé mluvené úryvky byly o patnáct let později využity pro úspěšný tributní projekt „Zemětřesení“. Na druhém disku se nachází bez Čecha nahrané a svým jemnějším charakterem k albu dobře pasující čtyřpísňové EP, z nějž však jediná povedená věc nese název „Znám tisíc důvodů“, dále až přespříliš obehraná hitovka „Jahody mražený“ a zcela na závěr pak v duetu s Čechem znovu jedna opomenutelná taškařice.
Puntičkář si může klást otázku, proč je název písně „Violo, jsem ...cellista!“ uveden tímto podivným způsobem, tedy s těmi v originále nepřítomnými třemi tečkami, případně proč na obalu není uveden tučným písmem, ačkoli v rámci vstupní dvojskladby je zcela rovnocenný s její první částí, jež tučně uvedena je, stejně jako všechny ostatní písně. Ani tato prapodivnost ale nemění nic na tom, že edice jako celek vypadá dobře a důstojně připomíná obě klasická alba.
|
